Šotkův blog - moudra z dramaturgické kuchyně

Nejdřív jsem ho viděl v televizi, ve „věhlasném“ detektivním seriálu Detektiv Martin Tomsa. Všechny ostatní vzpomínky na toto dílko překryl milosrdný čas, ale způsob, jakým hrál svého stárnoucího podváděného manžela a jeho závěrečná zpověď se mi ale vryla do paměti. Do civilistní televizní machy vstoupil Herec.  Ptal jsem se mamky, co je to za herce – řekla mi „Ladislav Lakomý“ tónem, jakože tohle by i čtrnáctiletý puberťák snad už měl vidět.

Nejprvněji jsem ho viděl na divadle jako Jaba Torrance v Sestupu Orfeově v „Mahence“. I tady měl jeho výstup emocionální napětí převyšující zbytek inscenace. Ta nevysoká postava, drobná gesta a nijak křiklavě silný hlas se jakoby nehodily na velké divadlo - a přece žádný problém se zvládnutím toho kdysi operního prostoru neměl. Jakoby stačilo jindy sametový hlas posunout do výhrůžně chraptivé polohy a umírající, ale nikoli méně nebezpečný domácí tyran Jabe byl na světě. Lekce o samozřejmosti herecké techniky – jak je nebývalá, mi došlo, až když jsem jindy sledoval trápení se jiných. "Vždycky na mě působila jakási zvláštní křehkost jeho hereckého projevu: hlas charakteristického timbru, nepatetický, věcný, logicky se řetězící a naléhavý způsob intonování, nenápadný zjev, který se neprosazuje agresí či vnějšími prostředky, ale neodbytnou vnitřní silou pravdy postav, jež přijal za své..." - lépe než můj pedagog to říct nedovedu.

Nejdojemnější byl pro mne v Durychově Boží duze v Divadle u stolu. Zázrak pozdní lásky zpřítomnil tak suverénně, že se i po letech jeho výkon vzpírá jakékoli shrnující formulaci. Byl to skutečný duchovní zážitek – neokázalý a strhující.

Nejvíc mě pobavil na téže scéně v Čechovově Labutí písni – ten příběh zestárlého herce sehrál bez jakéhokoli sentimentu a sebedojímání, se skvostnou sebeironií vůči všemu „mistrovství“ a „bardství“.

Nejvíc radosti mi způsobil svou četbu klasické detektivky Agathy Christie Vražda Rogera Ackroyda. Je to jedna z těch nahrávek mluveného slova, které se dá pouštět i jako hudba na dobrou noc – jen se nechat ukolébat tou příjemnou barvou hlasu...

Nejvíc mě překvapil v televizní inscenaci Přidalovy (původně rozhlasové) hry Elektrický nůž. On, typický představitel rozervaných intelektuálů, myslitelů, filozofů a šlechticů ducha, měl sehrát estébáckou ventru, která ani po letech necítí žádnou vinu za zničené životy druhých, jen pudový strach o sebe samého. Byl výtečný.

Nejvíc jsem se cítil obdarován, když jsem s ním v Městském divadle mohl zkoušet Vögelovu Dobře rozehranou partii. Brali jsme tu vzácnou konstelaci obsazení jako svátek a od začátku se báli, že bude pomíjivý. Netušili jsme, že až tolik. I tak to byl zážitek, o kterém bych rád jednou vyprávěl vnoučatům – přes trampoty těla byl vzhledem k věku v neuvěřitelné kondici, bystrý, pohotový, sebeironický až po všechny rozkošnosti, jako když hlasem znaveného tragéda požádal o zkrácení zkoušky a pak jen nenápadně na odchodu šeptnul, že přece za chvíli začíná v televizi fotbal.

Slušných herců je hodně, opravdu dobrých málo, těch velkých ještě míň. Těch, o kterých se dá říct, že jsou „frajeři“ v pravém smyslu slova, pak úplně nejmíň. On frajer byl.

Na shledanou, pane Lakomý.