Šotkův blog - moudra z dramaturgické kuchyně

V rovině textové úpravy až tolik ne, byť jsme škrtali hodně, a občas i něco jazykově upravili. Ale kostýmy, scéna, hudba, vystupování a chování postav a především jejich témata – to by mělo být dnešní.

Jsem moc rád, že jsme získali svolení skupiny MIDI LIDI k užití jejich písní v inscenaci. myslím si, že tu prazvláštní třicátnickou frustraci vystihují velmi přesně a zároveň s jistým pobaveným nadhledem. A umí kombinovat tu pro mě vesměs  studenou elektroniku se zvláštní poťouchlou hravostí. Taková by měla být i naše Heda. Doufám, že bude.

Podívej, někteří z nás spolu dělají divadlo v BURANTEATRu už sedm let. Začali jsme spolu jako studenti, od té doby jsme dostudovali, pořídili si partnery i partnerky, manžely i manželky, někteří i děti, prošli různými pracovními  - a pochopitelně i soukromými - peripetiemi, z lecčehos slevili, ale i v lecčems přitvrdili. A určitě to s výběrem textu i tématem nějak souvisí. I v tom, že si myslím, že máme větší odvahu mluvit o svých problémech, snech a traumatech než před těmi sedmi léty. Že se míň bojíme osobního tónu. Je to logické, lidi mají víc starostí a povinností a slábne touha se scházet se na zkoušky jen pro potěšení být spolu. A sílí touha mluvit – když už se sejdeme – o tom, co je pro nás podstatné.

Koneckonců – když to vezmu velmi obecně – téma Hedy je velmi podobné jako Misantropa a Koní: tedy jak se vyrovnat se světem, do jaké míry se zapojit a přistoupit na jeho hru. A naopak: do jaké míry zůstat stranou. Protože to „zůstání stranou“ může být věrnost sobě samému, může to být neochota dospět a může to být taky jenom póza.

K tomu současnému pocitu: v létě jsem si na Rhodu v náhlém záchatu prázdninové pracovitosti udělal pár poznámek k výkladu textu. Tady je jedna z nich:

Ale samozřejmě. Víš, my zrovna v případě Hedy nejsme nepoznamenaní. Já jsem o ní učil na JAMU, napsal jsem srovnávací článek o třech jejich inscenacích pro Divadelní revui, společně s Adamem jsme vedli i seminář na Jiráskově Hronově, kde jsme se Hedou dost zabývali. A mli jsme na ni chuť, ale právě pro tu znalost jsme dlouho váhali a diskutovali, jestli jsme schopni přijít s něčím svým, jestli máme výklad, který opravdu vychází z nás. A právě v tomhle ohledu to vychází z herců velmi zásadně. Zažitou představu o doktoru Brackovi kolega Hájek určitě nesplňuje. A to nás právě zajímalo. Stejně jako konfrontace Ibsena a jeho psychologicky důkladných dialogů s naším civilně ironickým stylem herectví.

Ale dominantní je to právě u Katky Dostalové, která hraje Hedu. Ona byla  definitivní důvod, proč Hedu Gablerovou dělat. Protože nám přišlo, že je schopná nést témata, o která nám jde. A vzít je za své, protože jsou částečně její. Rozhodně to nebude Heda – fatální lvice. Ale doufám, že to bude Heda zajímavá.

Čert tě vem, draku.

Hele - docela jsem si to oblíbil. Čtu odjakživa hrozně rád rozhovory a přijde mi zábavnější si o věcech s někým příjemně popovídat, než osaměle sepisovat články v potu tváře. Jen jsem nenašel nikoho, kdo by měl čas a chuť ten rozhovor se mnou pořídit. Leda kolega režisér Adam Doležal, ale ten když zkouší, tak nestíhá nic jiného. Tak jsem si zbyl sám.

Uznávám, že je to trochu vydávání receptu za jídlo. A zároveň klacek do ruky všem, kteří mohou protestovat, že ve výsledku není to, co jsme slibovali. Ale tímhle blogem přistupuju/přistupujeme na hru otevřených karet – dáváme nahlédnout (v rozumné míře) do našeho uvažování o věcech, do toho, že inscenace nevznikají nahodile a samy sebou, že jsou výsledkem (často pracného) uvažování, rozhodování a vylučování nefunkčního.

Ani bych neřekl. Za posledních třicet let bude naše inscenace osmá profesionální Heda Gablerová v Čechách (mě přišla asi nejhezčí tahle). Ale je pravda, že Ibsen posledních dvacet třicet let zažívá celosvětově – nebo alespoň celoevropsky – velký boom a Heda je jednou z her, které ten boom táhnou. Něco na té Hedě asi je.

To je otázka...

Nevím. Zkusím si tipnout na základě toho, jak jsme uvažovali my.

Před sto lety Heda zřejmě obecně přišla všem jako démonická hrdinka, jako fatální lvice pod dusným příkrovem maloměšťáckého manželství, nebývale temná postava. „Tato vtělená ďáblice, pustá a zprahlá vnitřně, dům obydlený všemi démony perversity, zkažená a otrávená od kořene, přinášející smrt muži, na němž spočinula svým zrakem“, takhle vzrušeně odsuzoval Hedu před sto lety F. X. Šalda. Krátce byla brána jako figura exkluzivní, tvor výjimečný, ale právě tou výjimečností určený k zániku.

Nám s Adamem Heda přišla jako vcelku obyčejná žena, která žije v relativním dostatku, má manžela, který o ni pečuje, velký dům, nemusí moc pracovat – ostatně ani žádné kariérní ambice nemá. Vlastně ji nic nechybí, i nějaký ten ctitel (starosvětsky řečeno) by se našel, je stále pohledná, energie k životu má dost. Ale nudí se.

Nudí. Ale není to taková ta apartní, dekadentní zhýralá nuda, není to ani ta čechovovská frustrující prázdnota maloměsta. Je to zoufalá touha, ABY SE NĚCO KONEČNĚ STALO. Touha po velikosti, po velkolepém gestu, mimořádném činu. Po něčem, co dá životu opravdu smysl, co ho změní. Ona pravda moc neví, jak by to mělo vypadat. Ale na intenzitě té touhy to nic nemění.

Určitě je nám mnohem bližší než před sto lety. A Heda vychází z inscenací z poslední doby, které jsem viděl, nebo o nich četl, nepochybně mnohem sympatičtěji.

Pak je tam ještě latentní feministický akcent – Heda nechce být vlastně ani manželkou, ani milenkou, ani matkou. Nemá potřebu dojít naplnění v žádné tradiční ženské roli. A najednou zjistí, že ji tím pádem nikdo nepotřebuje. Že nikdo z jejich dávných kamarádů ji nechce vnímat jako člověka, jako parťáka, jako přítele. Všichni ji chtějí jako perfektní milenku, starostlivou manželku, jako vzornou matku. To je asi nejpodstatnější základ Hedina pocitu, že pro ni na tomhle světě už není místo.

Slyšel. Měli jsme představu toho, že Heda, Brack, Tesman a Løvborg byli kdysi vyhlášená „báječná parta“, kteří žili život jako jeden velký mejdan a snaili právě o velikosti a os slávě, svět jim ležel u nohou atd. To co žijí teď, je vlastně vystřízlivění z generačních iluzí. Ale Heda je jediná, která to vyostřeně vnímá – jak zešedli, zbanálněli, zařídili se ve světě, azčali budovat kariéry, domy, dělat děti. Ona nic z toho nechce. Heda – když to řeknu velmi banálně – „hledá ztracený čas“, chce aby bylo všechno, jako když jim bylo devatenáct nebo dvacet.

Je. Ale je to podobně - chceš-li - problematický postoj, jako je Tesmanův „dospělý“ konformismus. Moc jsme si oblíbili jednu Tesmanovu repliku - když se dozví, že konkurs na místo šéfa katedry nebude tak formální, jak očekával, křičí na Bracka: „Vždyť přece vůči mně by to byla neslýchaná drzost! Vždyť já jsem přece ženatý člověk!“ 

TO BE CONTINUED...