3. 5. 2011

Rozhovor Jana Šotkovského s Janem Šotkovským o Hedě Gablerová - část prvá

Premiéry Hedy Gablerové v BURANTEATRu se už kvapem blíží (21. května). Rozhodl jsem se tedy udělat o připravovaném počinu rozhovor s člověkem fundovaným a mě nanejvýš blízkým - dramaturgem inscenace JANEM ŚOTKOVSKÝM (29). Sešli jsme se u něj doma, mile mě pohostil a rozhovor mohl začít...

Není to trochu divné mluvit sám se sebou?
Hele - docela jsem si to oblíbil. Čtu odjakživa hrozně rád rozhovory a přijde mi zábavnější si o věcech s někým příjemně popovídat, než osaměle sepisovat články v potu tváře. Jen jsem nenašel nikoho, kdo by měl čas a chuť ten rozhovor se mnou pořídit. Leda kolega režisér Adam Doležal, ale ten když zkouší, tak nestíhá nic jiného. Tak jsem si zbyl sám.

A není trochu divné povídat si o tom, jaké by mělo být něco, co teprve bude?
Uznávám, že je to trochu vydávání receptu za jídlo. A zároveň klacek do ruky všem, kteří mohou protestovat, že ve výsledku není to, co jsme slibovali. Ale tímhle blogem přistupuju/přistupujeme na hru otevřených karet – dáváme nahlédnout (v rozumné míře) do našeho uvažování o věcech, do toho, že inscenace nevznikají nahodile a samy sebou, že jsou výsledkem (často pracného) uvažování, rozhodování a vylučování nefunkčního.

Tak dobře. Zeptám se rovnou - není těch Hed Gablerových kolem nás trochu moc?
Ani bych neřekl. Za posledních třicet let bude naše inscenace osmá profesionální Heda Gablerová v Čechách (mě přišla asi nejhezčí tahle). Ale je pravda, že Ibsen posledních dvacet třicet let zažívá celosvětově – nebo alespoň celoevropsky – velký boom a Heda je jednou z her, které ten boom táhnou. Něco na té Hedě asi je.

A co?
To je otázka...

Sám sis naběhl.
Nevím. Zkusím si tipnout na základě toho, jak jsme uvažovali my.
Před sto lety Heda zřejmě obecně přišla všem jako démonická hrdinka, jako fatální lvice pod dusným příkrovem maloměšťáckého manželství, nebývale temná postava. „Tato vtělená ďáblice, pustá a zprahlá vnitřně, dům obydlený všemi démony perversity, zkažená a otrávená od kořene, přinášející smrt muži, na němž spočinula svým zrakem“, takhle vzrušeně odsuzoval Hedu před sto lety F. X. Šalda. Krátce byla brána jako figura exkluzivní, tvor výjimečný, ale právě tou výjimečností určený k zániku.
Nám s Adamem Heda přišla jako vcelku obyčejná žena, která žije v relativním dostatku, má manžela, který o ni pečuje, velký dům, nemusí moc pracovat – ostatně ani žádné kariérní ambice nemá. Vlastně ji nic nechybí, i nějaký ten ctitel (starosvětsky řečeno) by se našel, je stále pohledná, energie k životu má dost. Ale nudí se.

Nudí?
Nudí. Ale není to taková ta apartní, dekadentní zhýralá nuda, není to ani ta čechovovská frustrující prázdnota maloměsta. Je to zoufalá touha, ABY SE NĚCO KONEČNĚ STALO. Touha po velikosti, po velkolepém gestu, mimořádném činu. Po něčem, co dá životu opravdu smysl, co ho změní. Ona pravda moc neví, jak by to mělo vypadat. Ale na intenzitě té touhy to nic nemění.

Jak to tak říkáš, tak se mi zdá, že dramatický typ Hedy už není nijak exkluzivní, ale široce rozšířený.
Určitě je nám mnohem bližší než před sto lety. A Heda vychází z inscenací z poslední doby, které jsem viděl, nebo o nich četl, nepochybně mnohem sympatičtěji.
Pak je tam ještě latentní feministický akcent – Heda nechce být vlastně ani manželkou, ani milenkou, ani matkou. Nemá potřebu dojít naplnění v žádné tradiční ženské roli. A najednou zjistí, že ji tím pádem nikdo nepotřebuje. Že nikdo z jejich dávných kamarádů ji nechce vnímat jako člověka, jako parťáka, jako přítele. Všichni ji chtějí jako perfektní milenku, starostlivou manželku, jako vzornou matku. To je asi nejpodstatnější základ Hedina pocitu, že pro ni na tomhle světě už není místo.

Slyšel jsem správně – „dávných kamarádů“?
Slyšel. Měli jsme představu toho, že Heda, Brack, Tesman a Løvborg byli kdysi vyhlášená „báječná parta“, kteří žili život jako jeden velký mejdan a snaili právě o velikosti a os slávě, svět jim ležel u nohou atd. To co žijí teď, je vlastně vystřízlivění z generačních iluzí. Ale Heda je jediná, která to vyostřeně vnímá – jak zešedli, zbanálněli, zařídili se ve světě, azčali budovat kariéry, domy, dělat děti. Ona nic z toho nechce. Heda – když to řeknu velmi banálně – „hledá ztracený čas“, chce aby bylo všechno, jako když jim bylo devatenáct nebo dvacet.

Není to krapet nedospělé?
Je. Ale je to podobně - chceš-li - problematický postoj, jako je Tesmanův „dospělý“ konformismus. Moc jsme si oblíbili jednu Tesmanovu repliku - když se dozví, že konkurs na místo šéfa katedry nebude tak formální, jak očekával, křičí na Bracka: „Vždyť přece vůči mně by to byla neslýchaná drzost! Vždyť já jsem přece ženatý člověk!“ 

TO BE CONTINUED...

0 komentářů:

Okomentovat

About Me

Moje fotka
Jan Šotkovský
Jan Šotkovský (30) - narozen v Havířově, absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví a autor čerstvě dopsané disertace tamtéž. Dramaturg BURANTEATRu a Městského divadla Brno, manžel, příležitostný kuchař, disko- a vinylofil, estét. Má rád divadlo. Vážně.
Zobrazit celý můj profil

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.