22. 8. 2011

Co nás čeká (a vás nemine)

Půlka srpna za námi, za necelý měsíc už budeme zase k vidění na Stadecu. Mezi nejmilejší povinnosti šéfdramaturga patří představit, co nového (kromě repríz „starých dobrých“ Polštářů, Buranů, Zvěřinců a Misantropů...) pro vás chystáme.

Ještě na konci října si vpustíme do revíru našeho nového režijního hosta – nedávného absolventa DAMU Mikoláše Tyce (s dramaturgickou dvojicí ŠotekŠotek v zádech), páč my v Buranu se Pražáků nebojíme. Bude režírovat českou premiéru teprve dva roky staré polské komedie Michala Walczaka Amazonie, která vypráví o trudném údělu čerstvých absolventů herectví, ať se již věnují kýčovitým telenovelám o nesnázích lásky nebo těm nejexperimentálnějším pohybově – multimediálním performancím. Trochu crazy komedie, trochu palba do vlastních řad, trochu otázka, jak je to dneska s tou tolik vzývanou „autenticitou“. V hlavních rolích Michal Isteník a Kamila Zetelová.

O nás Buranech se ví, že máme žánrové divadlo rádi. Před lety jsme si troufli na „echt drsnou“ gangsterku, nyní přišel čas na „echt temný“ western. Western na divadle? Na českém divadle? Snad parodie, snad Limonádový Joe, ale brát ty hochy s kolty proklatě nízko vážně? Inu, riskneme to. Budou kolty proklatě nízko, ale bude i vášeň, Bůh, pomsta, touha a vůle žít prostě svůj život. Autory prvního buranského westernu jsou Adam Doležal (ten bude tuto taškařici i režírovat) a Michal Isteník a i jeho název zní stylově - Spálená země (mohl by nést i podtitul Křížová cesta bratří Warlocků z Pulaski, stát Tennessee do státní věznice v Memphisu a zpět). Premiéru plánujeme jako předvánoční dárek.

Bonbónek pro fajnšmekry zjara. Brněnský všeuměl, výtvarník, lyrik, tvůrce nejrůznějších rozkošných ptákovin a utajený génius Jaromír Ryšavý konečně po letech příslibů dokončuje pro BURANTEATR velkolepou poctu jednomu z géniů 20. století – Franku Zappovi. Hra s názvem Zappa v jahodách pojednává o mladé DJce, které se začne zjevovat nečekaně Zappův duch. Režíruje velký zappista Zetel, obsazení bude v BURANTEATRu poněkud nečekané – a zatím utajené.

A konečně vrchol sezony. Hodláme se totiž v červnových vedrech popasovat s klíčovým dílem polského dramatu, legendárními a ve svém celku takřka nehratelnými (350 stran v českém překladu!) Dziady Adama Mickiewicze. Velkolepé básnické drama, inspirované litevským obřadem vyvolávání mrtvých, které se v Čechách nehrála od roku 1899(!) navíc dostane v Zetelově režii formu melodramu. Ano, na Stadecu spatříte nejen nebývalé množství herců, ale uslyšíte i hudbu mladého brněnského komponisty Vojtěcha Dlaska v podání živého orchestru pod řízením šéfdirigenta Městského divadla Brno Ondřeje Tajovského. Nedosti na tom – celá inscenace by měla být součástí velkého výměnného projektu inscenací se spřátelenými divadly ze Slovenska, Polska a Maďarska, na němž naše manažerské mozky pilně pracují. Koncem sezony by se zkrátka měly u nás dít věci dosud nebývalé.

A jeden očekávaný bonus navíc – náš umělecký šéf a boss (Michal) Zetel se rozhodl naložit si k dvěma režiím a náročným organizačním úkolům ještě jednu výzvu a chce zaběhnout v květnu maratón. Ano, čtete správně, 42 195 metrů. Takže držte tomu klukovi palce – a nám všem taky. A přijďte pobejt, bude proč...

Má na to! Je Buran - a kdo je víc?

11. 8. 2011

Mí Radoci, mé Thálie (za minulou sezonu)

Od začátku svého blogu dumám nad tím, zda tady vystavovat poznámky a glosy k tomu, co jsem viděl. Jak říká hezky Ota Petřina na obalu živého alba skupiny Katapult, které mi tuhle věnovali kamarádi se sloganem: „Nevotírej si hubu o Kaťáky!“ - vysvětlovat ten slogan nebudu, to by byla dlouhá historka, když tak si o ni řekněte někdy ústně, vyprávím ji už zcela svobodně, protože ten, komu se původně stala, si ji už nepamatuje:-) – „Není to rozhodně žádná slast vychvalovat či kritizovat své kolegy. Obojí se vymstí.“ Zlatá slova.

Ale zatímco část kritiků (podle přesvědčení nemalé části divadelníků všichni, ale o tom někdy jindy) trpí nenaplněnými uměleckými ambicemi, trpím já poruchou mnohem méně běžnou – nenaplněnými ambicemi kritickými (tak, je to venku, zbývá jen čekat, kdo mi ten coming-out jako první omlátí o hlavu). Nicméně nelze – zvěř na posed a hospodský do České obchodní inspekce nepatří. Proto se výstižných a úderně formulovaných sentencí, břitce zdůvodňujících chválu i hanu, ode mě nedočkáte: leda kdybych se někdy rozhodl emigrovat na druhou stranu barikády. Nicméně trápí mě nejen to, že nemám pravidelný sloupek v prestižním periodiku, v němž bych celé divadelní obci sděloval, jak to vidím. Trápí mě i to, že mě nezvou  do rozličných anket, k udělování cen, neptají se na můj názor, na to, co bych vyzvednul a co pominul... Já totiž, jako skoro každý chlap, žebříčky, TOPky, BESTOFky a výběry sestavuji k smrti rád. Ale co už.

Tak, a dost i té mírné (sebe)ironie. Zachtělo se mi prostě spáchat své „soukromé Radoky“, udělat si pořádek v tom, co jsem za loňský rok viděl, co se mi z toho líbilo nejvíc, pochválit takto ty, které jsem nestihl osobně (pokud mě samozřejmě čtou, což by měli), třebas i někomu něco doporučit. Tak snad vám to k něčemu bude. (Klidně napište do diskuse, že to vidíte úplně jinak nebo mi vynadejte za mizerný vkus, budu jen rád.)

P.S. Vybíral jsem z inscenací, které jsem viděl od začátku září 2010 do konce června 2011, zcela bez ohledu na to, kdy byla jejich premiéra. Inscenace obou "svých" divadel (BURANTEATRu a Městského divadla Brno) pro evidentní podjatost samozřejmě vypouštím.

Nejlepší inscenace:    Muž bez minulosti (Dejvické divadlo)
                                   Její pastorkyňa  (NDM Ostrava)
                                   Večer tříkrálový (Royal National Theatre Londýn)
                                   Chicago (Cambridge Theatre Londýn)
                                   Hospodin aneb Kdopak by se boha bar (Divadlo DNO a Šavgoč)

Nejlepší inscenace, na které bych poslal
kamarády s dětmi:      
                    Červená Karkulka v divadelní laboratoři (DRAK Hradec Králové)
                                   Jak si hrají tatínkové (tamtéž)
                                   Neposlušná kůzlátka (Buchty a loutky Praha)
                                  
Nejlepší inscenace sezony v Brně: Po zkoušce (Divadlo u stolu)

Nejlepší mužský herecký výkon:
                                   Luděk Randár (Astrov ve Strýčku Váňovi, MD Zlín)
                                   Martin Siničák (Vogler v Po zkoušce, Divadlo u stolu Brno)
                                   Jiří Štěpnička (Raymond v Blackbirdu, ND Praha)
                                   +
                                   Rory Kinnear (Hamlet v Hamletovi, RNT London)

Nejlepší ženský herecký výkon:
                                   Helena Dvořáková (Ysé v Poledním údělu, Divadlo v Dlouhé)
                                   Kateřina Králová (Jelena ve Strýčku Váňovi, MD Zlín)
                                   Gabriela Mikulková (Jenůfa v Její pastorkyni, NDM Ostrava)
                                   +
celé obsazení inscenace Mikve (ND Praha)

Scéna roku:               Martin Černý (Polední úděl, Divadlo v Dlouhé)
Svatopluk Sládeček (Korespondence V+W, ND Brno – Reduta)
                                   Jan Štěpánek (Její pastorkyňa, NDM Ostrava)

Hudba roku:              Marek Doubrava (Muž bez minulosti, Dejvické divadlo)
Nikos Engonidis (Její pastorkyňa, NDM Ostrava)
                                   Zuzana Lapčíková (Balady, ND Brno – Reduta)

Režiséři roku:          Martin Františák (zlínský Strýček Váňa a ostravská Pastorkyňa)

Macho roku:             Tomáš Maštalír (Petruccio v Zkrocení zlé ženy, SND Bratislava)

Zážitek roku:             24. 518. repríza Pasti na myši (St. Martin's Theatre Londýn). Fakt to hrajou, nevymysleli si to autoři průvodců. Nejangličtější věc (nejen divadlo), kterou jsem v životě viděl.

Zklamání roku (vzhledem k vysokým očekáváním)
                                   Magická flétna (Bouffes du Nord Paříž)
                                   Lvíče (Divadlo Komedie Praha)
                                   +
s rozpaky kvůli některým silným momentům a skvostné scéně, ale fakt jsem čekal víc
Korespondence V+W (ND Brno – Reduta)

                               
                                  

8. 8. 2011

Dva citáty, nad kterými furt přemýšlím...

Dva citáty z rozhovorů pánů, kterých si kvůli hodně věcech vážím a které mi umožňují nezbláznit se z arogance, agresivity a všeználkovství, na které člověk naráží v 98 procentech internetových diskusí (že tam taky člověk furt leze, když tuší, co ho tam potká...)


Přemysl Rut




Přemysl Rut
Tvrdíte, že česká povaha je mizerná, hovoříte dokonce o distanci od české společnosti. Co je na ní tak špatného?
Přemysl Rut: Já jsem asi nespravedlivý a zcela jistě poznamenaný zážitkem z mládí, z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nedovedu zapomenout, jak se tehdy v mé generaci začala měnit atmosféra. Jak moji vrstevníci pod různými praktickými záminkami každý den zmenšovali prostor, který jsme měli k životu. Že ho nakonec zůstalo tak málo, to nezpůsobila okupační vojska ani ústřední výbor strany. Takovou moc žádná vláda nemá. Může se zbavit svých politických nepřátel, svých rivalů, ale se svými skutečnými nepřáteli, s těmi, kteří nepřijmou její mocenský řád, její hodnotový žebřík služebních postupů a kariér, nesvede žádný režim vůbec nic. Tím hroznější bylo sledovat, kolik lidí je ochotno ten systém spoluvytvářet, doplňovat jeho "členskou základnu", účastnit se jeho rituálů a dávat se jím odměňovat. Vzduch tady nezkazil žádný Husák, Bilak nebo jiný protagonista politických anekdot, zkazila si ho generace, s kterou jsem chodil do školy, když ochotně zalidnila všechny instituce, které pro ni režim připravil, a přijala výhody, které jí nabídl. Dodnes poznám ten typ fyziognomie, tu tvář formovanou normalizací. Přijdu na úřad, vstoupím do kanceláře - ano, sedí tam, je to ona. Začínám chápat, že už ji nepřežiju.
(více tady)



Karel Šiktanc

Petr Hruška s Karlem Šiktancem
Petr Hruška: Já jsem pořád přesvědčen, že pro kteroukoliv dobu platí, že se vlastně nejvíc její charakter pozná podle toho, jak se umějí lidé chovat právě k těm věcem, které nejsou v jejich „hospodářské moci", které nejsou schopny běžného provozu, které úplně neřídíme. Které jsou tak trochu tajemné, které možná dokonce ani neznáme - neboť i k těmhle věcem se můžeme chovat různým způsobem. Můžeme je zakazovat, pomíjet, dělat, že nejsou nebo že nejsou důležité, můžeme se jim posmívat, ovšem můžeme si z nich taky udělat předmět adorace, můžeme je přeceňovat, vzývat, využívat k propagandě... Nebo jim můžeme klidně a tiše přiznávat jejich nenahraditelnou roli, s níž vytvářejí jakousi důležitou „příčetnost" společnosti, její duševní sílu, která se nakonec promítne do všeho... A tuto roli pak bez velkého halasu přirozeně podporovat, protože se tady rozhoduje přece o naší vlastní síle.
Karel Šiktanc: Ono se taky může ukázat, že společnost se bude ocitat ve stále hlubších depresích, zmatcích a nespokojenostech, že ústavy pro duševně nemocné se budou přeplňovat, počet sebevražd bude narůstat - jasný vzkaz: ti lidé něco potřebují, a neví se co. Samozřejmě neříkám, že potřebují zrovna poezii, ale i ona přece mezi jiným patří k těm „jiným oblastem", co jsou schopny životu dodávat jakýsi jiný lidský rozměr a prostor, kterého je vždycky tolik třeba...

Petr Hruška: Prostor, ve kterém by člověk mohl třeba i tápat... Neboť jestli dneska něco nesmíš, tak tápat. Příkazem doby je být si jistý, být suverénní frajer, jinak proděláš boty, kalhoty, své společenské postavení...
Karel Šiktanc: Musíš říkat, že jsi úplně zdravý, že se ti žije výborně, že jsi v neustálé fajnové kondici....

Petr Hruška: Že jsi ještě mladší než vypadáš, že víš, co s životem, že máš na všechno nejméně dva úspěšné projekty, jinak nemáš šanci nikde se prosadit... Čili nikde nemáš dovoleno tápání, pochyby a nejistotu. Nabízelo by se, že oblast kultury by mohla být právě tím prostorem, ve kterém můžeš úlevně přešlápnout, přiznat si, že hergot pořád „nic nevím", že jsem třeba v úzkosti, že se o mne možná dokonce pokouší zoufalství. Tohle už dneska říci vůbec nesmíš, abys nebyl ihned odstaven jako nepoužitelný. A nejenže to nesmíš říci, všude okolo se ti skoro jako příkaz ukazuje přesně ten sebevědomý a dravý svět, který se ti snaží namluvit, že ti všichni okolo jsou si taky docela jistí sebou a vším, že taky ví, jak na to, že jsou šťastní a schopní jako ty... Všude se na tebe tlemí sebejistota, politici všichni všechno umí, v reklamách se na tebe cení jen bílé, zdravé zuby, firma, pro kterou děláš, chce, abys působil hlavně sebevědomě, ostatně ani konkurz do té firmy nevyhraješ, pokud nepřijdeš a neřekneš: já vám to tady celé „zabgrejtuju" během jednoho měsíce, to budete koukat...
A přitom ta lidská nejistota, to lidské tápání nutně musí najít nějaký svůj prostor, ve kterém to bude moct nějak žít, dýchat, protože to k nám patří, protože nejsme žádní bezezbytkoví frajeři a manažeři svých životů. Kultura, umění, literatura by nám snad mohla nabízet ten prostor.

Karel Šiktanc: Byly doby, kdy člověk nesměl být smutný a ztrápený, protože ideologický model společnosti to nedovoloval. Nyní, z úplně jiných důvodů, by to zase nikdo neměl vidět, že jsi zrovna v trablech. Jinak ohrožuješ svou vizáž úspěšného člověka, svou kariéru, své výnosy, veškeré možnosti, které se ti na tomto světě nabízejí.
A to ještě nehovoříme o tom, že taková ta vnitřní nespokojenost lidí nemusí plynout vždy jenom z toho, že nemají prachy a materiální zabezpečení, zdraví a dostatečnou prestiž. Ta může plynout z věcí, o kterých lidé přesně ani nevědí, co to vlastně je. Nemají to vůbec nazvané, nerozumí tomu, jenom je to tíží a hledají pro to teprve jméno, chodí k léčitelům a podobně ve snaze uvěřit v něco... A ten kumšt by snad mohl být něčím, co k nim může v takové chvíli podstatně promluvit.
(více tady)
Petr Hruška

Takže tak. A kdyby na vás padla chmura, tady posílám své dvě největší prázdninové radosti. Račte nahlédnout zde a zde. Pěkné léto!

About Me

Moje fotka
Jan Šotkovský
Jan Šotkovský (30) - narozen v Havířově, absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví a autor čerstvě dopsané disertace tamtéž. Dramaturg BURANTEATRu a Městského divadla Brno, manžel, příležitostný kuchař, disko- a vinylofil, estét. Má rád divadlo. Vážně.
Zobrazit celý můj profil

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.