16. 2. 2012

Krátká meditace nad starou recenzí

Kdybych někdy sestavoval Učebnici české divadelní kritiky pro začátečníky, kritika Vladimíra Justa na Léblova Racka (s razantním názvem Chudák Anton Pavlovič!, pro zájemce k nahlédnutí zde) by tam nechyběla. Ne pro okázalé znázornění toho, jak se může kritik minout s určitou poetikou – to je úplně normální, rozhodně bych si netroufal ani s odstupem času tvrdit, že se Just „mýlil“, takové pojmy do umělecké kritiky podle mě nepatří. Dvě věci mě však na jeho textu stále fascinují.
Za prvé neadekvátnost prostředků – s teoretickou výzbrojí od Arendtové na Finkielkrauta (málokdy se staré dobré "s kanónem na vrabce" hodí jako zde) se tady potírá jediná inscenace, jakoby jí právě začal rozpad tradičních kulturních hodnot, jakoby démon postmoderny hrozil otřást vším, v co jsme doposud věřili: kdyby Postmanovo Ubavit se k smrti bylo už přeloženo, určitě by z něj Just také nějaký úderný pasus zacitoval. Psi se bránia útokom, chce se dodat.
Za druhé je z něj čitelné riziko, které je mnohem méně nápadné – ošidnost toho, že to kritikovi takzvaně „píše“. Just je zručný stylista, jeho psaní má tah a šťávu, nachází úderná přirovnání, umí vtáhnout čtenáře do své věci, polemicky vyhrotit problém. Ve službách přímočarého útoku jsou to však všechno danajské dary – než je problém prozkoumán, je efektně nastoleno jednoznačné řešení, schopnost dramatizovat otázku zesiluje černobílost předkládané odpovědi. Justův efektní výběr citátů mi připomněl jinou větu klasika: „Dokázat se dá všechno, vyjdeme-li z vhodných předpokladů. Avšak uvážit lze jen nemnohé.“ (Martin Heidegger)
Jen pro pořádek – nepíšu o skoro dvacet let staré kritice proto, že si myslím, že jde o text nějak extrémně ne-normální. Problémy, které se na ni dají takřka ukázkově demonstrovat, jsou povahy značně rozšířené. A ono kriticko-prorocké gesto, které jasně odděluje dobré a špatné a razantně nastoluje „opravdový“ žebříček hodnot, často vypadá jako znak skutečného kritika a říkává se mu „šaldovské“ (v Čechách). Takže na rovinu – když mi bylo patnáct, toužil jsem tajně být divadelním kritikem. Vladimír Just byl pro mě vzorem ideálního kritika a provozování tohoto řemesla bez oné nekompromisní razance mi přišlo jaksi nedostatečné. Nevím, co se změnilo víc – doba, já, kritika, Just? – ale mám pocit, že razance v soudech je čím dál více a mně imponuje čím dál méně. Ale možná je to jenom můj problém, co já vím?

P.S.
Pro korekci předchozího: myslím si, že dnes by se v teatrologických kruzích jevil podobný text na hranici přijatelnosti. Ne pro ostrý odsudek, ale pro takřka ideologické odmítání určité interpretace klasického textu: na to, že se z režijního nakládání s klasikou stala „hra bez pravidel“, jsme si už vcelku všichni zvykli (tedy divadelníci, diváci moc ne, ale to je jiná kapitola). Zlatá devadesátá?
6. 2. 2012

Střídání stráží

Bard BURANTEATRu Michal Isteník, známý dříve jako Michal„Slavnej“ Isteník, od jisté doby pak jako Michal „Nominovaný“ Isteník či Michal „Talentovaný“ Isteník se rozhodl ukončit svou krátkou, leč výraznou blogerskou kariéru a požádal mě o avizování této skutečnosti, o jakýsi nekrolog za blogera. 
Inu, vzhledem k tomu, v jaké míře mě Michal ve svých blozích (neprávem a nepříliš vtipně) častoval uštěpačnými poznámkami, by se nabízela krásná možnost k odvetě. Ale neudělám to. Jsem totiž lepší než on (a taky hezčí, chytřejší, vtipnější a nebýt toho, že jsem mu v BURANTEATRu i MdB stavěl repertoár tak, aby zaniklo množství jeho hereckých slabina a vynikly jeho jediné tři silné stránky – umění padat, brečet na požádání a překřičet kolegy, nikdy by nikam nominován nebyl: ale to jen tak na okraj). A navíc se mi po jeho rozkošatělých textech bude stýskat.
Michalovi se přihodily dvě věci – za prvé mu došly nápady (to se stává občas i mně, takže mu rozumím) a za druhé mu zhruba dvacet stránek již takřka hotového megablogového příspěvku, který měl shrnout všechny zážitky buranského podzimu, zmizelo v hlubinách jeho PC (čemuž nerozumím, neboť narozdíl ode mě Michal počítačům rozumím a v kritických situacích mě pravidelně zachraňuje). Vzal to tedy jako znamení z vyšších sfér a rozhodl se dočasně věnovat pouze herectví (i tam má ostatně chlapec co dělat).
Do Války blogů tak nečekaně vstoupil silný rival – herec, technik a mudrlant Petr „Pumla“ „Pumpa“ „Píďa“ Tlustý, který nově zaujímá Isteníkovu pozici (zasvěcení v tom možná rozeznají jistou symboliku). Původně jsme počítali, že v souladu s rétorikou svých nekompromisních blogových záseků bude spíše neoficiálním blogerským disidentem BURANTEATRu, ale Isteníkův odchod z něho rázem učinil plnohodnotného bojovníka ve Válce blogů. Vzhledem k avizované frekvenci svých zápisků nám s Novákem bude zřejmě šlapat na paty – inu, dobře nám tak. Pozdravme tedy novou hvězdu buranské blogosféry a těšme se – je na co...

About Me

Moje fotka
Jan Šotkovský
Jan Šotkovský (30) - narozen v Havířově, absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví a autor čerstvě dopsané disertace tamtéž. Dramaturg BURANTEATRu a Městského divadla Brno, manžel, příležitostný kuchař, disko- a vinylofil, estét. Má rád divadlo. Vážně.
Zobrazit celý můj profil

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.