21. 11. 2012

Michał Walczak: Hrozí Kamilovi alkoholismus?

(Když jsme v BURANTEATRu zkoušeli Amazonii Michała Walczaka, chtěli jsme pro větší účinek přesunout komedii o mladých hercích do českých reálií. Nešlo to, autor ani překladatel si to nepřáli. Když jsem pak narazil na tento Walczakův rozkošný fejeton z jeho pravidelné rubriky Temná stránka divadla v časopise Teatr, který pojednává o tomtéž co Amazonie - to jest radostech a (zejména) strastech hereckého povolání - věděl jsem, že bez posunu v reáliích tady už asi nikdo valně nebude tušit, oč jde. Nabízím vám tedy přeložený kousek z Walczaka poněkud "po brněnsku"...)


Hrozí Kamilovi alkoholismus?

Nová sezóna. Nové naděje. Fóbie. Démoni. Nové světlé stránky. I ty zajímavější – temné. Dokonalá chvíle k zamyšlení. Shrnutí. Reflexi. Dnes odpovím na dopisy, kterými zavalujete redakci. Děkuji za ně. V divadle není důležitý jen konflikt, ale i kontakt. Obrat k publiku. Přede mnou leží hromada asi padesáti dopisů od čtenářů, kteří fandí Temné stránce a náhle čtyři dopisy, které mě uráží. Nějací psychopati. Teď náhodně vyberu z hromádky jeden dopis a odpovím na něj. Pozor... tenhle!

Dopis od paní Marie, 47 let. „Milý pane, se zájmem čtu vaši Temnou stránku. Můj Kamil, 20 let, se dostal na JAMU. Vy jste tu školu absolvoval, prosím, řekněte mi, jaká rizika a temné stránky na něho čekají?“ Na jaký obor se dostal? Jestli na dramaturgii – není důvod k obavám. Samí slušní lidé. Jestli na režii – i tam se nestabilní povahy objevují jen výjimečně. Jestli se ovšem dostal na herectví – pak máte problém. Za dob mého studia herecká mládež natolik ohrožovala mravní normy, že rektor Hajda musel pořídit ochranku. „Pane Bože!“ Víte co, paní Marie, vezmu části dopisu a odpovím na ně postupně, čímž vznikne něco jako dialog. A to je v divadle vždycky lepší než monolog, ne?

MARIE Jak je to s těmi temnými stránkami?

JÁ Paní Marie, co se JAMU týče, můžu mluvit jen o světlých stránkách. JAMU – to je mé mládí. Sluníčko svítí, automat na kávu v přízemí radostně hrčí, kouříme, diskutujeme... Spousta nádherných vzpomínek...
Imatrikulace. Noční zkoušky. Pamatuju, jak jsme jednou na předváděčky přivedli opravdového medvěda, až měli profesoři bobky! Medvěd pak vyskočil z okna, tlapama rozmačkal rektorovi auto, ale kdo by vzpomínal na temné stránky...

MARIE Můj Kamil...

JÁ Nebo předmět „Zázrak v divadle“. Vyvolali jsme na čtyřistajedničce ducha, byl sice z papíru, ale nechtěl opustit jeviště a pak strašil uklízečky...

MARIE Co to jsou ty Klíče?

JÁ Nádherná tradice vstupu mládeže do divadelního světa. Nevinná zábava s kapkou alkoholu. Jednou jsme se chtěli s těmi Klíči dostat na radnici, pak nám přišel vynadat Duchoň, zavolal policii, my jí řekli, že jsme Moravec a Satoranský... A jindy kámošovi zase Klíče spadly do kanálu, tak jsme tam vlezli a pak...

MARIE A co je to ten Modrý nonstop? Kamil tam pořád chodí a vrací se až ráno...

JÁ Paní Marie, to je magické místo. Putyka umělců, tuláků, básníků. A není to vlastně ani hospoda, to je stav ducha. Jednou jsme s Gajdou a Kryštofem... („Nejmenovat!“ – křičí ze sousední kanceláře šéfredaktor a nacpává si svou oblíbenou fajfku z Uruguaye.)

MARIE Hrozí Kamilovi alkoholismus?

JÁ Paní Marie, za mého mládí jsme se opíjeli. Ale – divadlem. Uměním. Kolik nocí jsme u skleničky něčeho silnějšího propovídali s profesory, kteří nám vyprávěli historky z divadelního zákulisí! Často dokonce předválečného!
MARIE A bude muset Kamil hrát nahý?

JÁ Bohužel ano, paní Marie. Jestli Kamilovi můžu něco poradit, nejlepší je svléct se nejdřív před kolegy, pak před kolegyněmi, v šatně nebo ve vaně. Pak už to jde líp.

MARIE A je pravda, že na JAMU probíhají orgie?

JÁ To je jeden ze stereotypů, který o JAMU stále koluje. Pletou se kolektivní zkoušky s orgiemi. To není úplně to samé.

MARIE Do kterého divadla má jít? Tolik se bojím... Bude z Kamila gay?

JÁ Paní Marie, uklidněte se...

MARIE Od doby, co hrál vraha, se chová divně. Nevím, jestli je to on, nebo role. Jak mám poznat, co je pravda a co lež?

JÁ To je hlavní téma divadla. Například medvěd z mé historky nebyl opravdový medvěd, ale Medvěd, kolega z DAMU. Nikdy s jistotou nevíme, co je pravda a co ne. A právě to zkoumá divadlo. Maruš, když tak kecáme, tak si budeme tykat, ne?

MARIE Kristepane, proč Kamil vlastně na tu školu šel?

JÁ Popravdě myslím, že utekl před tebou, Mařenko...

MARIE No počkej....

JÁ Hele, nejsem terapeut, prostě jsem pár her přečetl a o něco víc napsal. Ale řeknu ti, Mařeno, vypadáš jako příklad opičí lásky. Bydlí furt s tebou? No jasně. Napíšeš na Temnou stránku, ještě Kamila jmenuješ, snadno všichni zjistí, kdo to je. Před spolužákama bude za debila. Hele, ty toho kluka ničíš.

MARIE To není pravda! Bojím se, co po té JAMU bude dělat...

JÁ Maruno, neser. Pude do seriálu. Do Růžovky. Nebo v nejhorším do Vyprávěj. A i kdyby ho nikde nechtěli, vždycky může jít zpátky na JAMU učit.

MARIE Ale je to divadlo vůbec... k něčemu? Bude můj Kamil mít normální život?

JÁ Maruško, řeknu to takhle: nevím. Spíš ne. Ne.

MARIE Pane Bože....

(Z polského originálu Ciemna strona akademii, uveřejněného v časopise Teatr 10/2010, přeložil a
pobrněnštil Jan Šotkovský)


14. 11. 2012

Popelka Rakovník (krátké zamyšlení nad divadlem pro děti)

Svět divadla je pestrý – zatímco někteří tráví čas sledováním špiček německého divadla, já vyrazil opět na Popelku Rakovník, národní přehlídku amatérského divadla pro děti. Název přehlídky je poměrně symbolický – zmíněná divadelní oblast je mezi amatéry skutečně popelkou, prostorem, v němž přežívají zdegenerovaná a vyprázdněná klišé a konvence s houževnatostí v divadle pro dospělé takřka nemyslitelnou.
Klíčovou devízou Popelky jsou tzv. dětské poroty – dvě hodnotící skupiny, u nichž je nepřímými metodami zjišťováno, jak představení vnímali, co je upoutalo, čemu porozuměly, čeho se jim nedostávalo atd. Jde o pokus dostat se za základní polaritu „líbí/nelíbí“, která v divadle pro děti nemá valné hodnoty – minimálně do jistého věku je dítě vděčno za samotný fakt, že mu dospělí věnují svůj čas hraním divadla a neodmítne ani to sebehorší. Tento systematický pokus zkoumat psychologii dětského diváka, který u profesionálů nemá obdoby, vedl i k několika publikacím, které by měl znát povinně každý, kdo se o divadlo pro děti a mládež s jistou systematičností pokouší (Mýtus divadla pro děti Aleny Urbanové a Divadlo očima dětí Ivany Veltrubské).
Z několika posledních let tohoto zkoumání vyplývá stále jednoznačněji vcelku překvapivý závěr – a to je velká dětská potřeba iluzivního, na silném a uceleném příběhu založeného divadla. I ta nejusedlejší, nejkonvenčnější, a divadelně nejzastaralejší iluzivní činoherní pohádka (neboť "divadlo pro děti" se v mysli amatérských divadelníků automaticky rovná pohádka) vzbudí pravidelně bezbřehé nadšení dětského publika. Zdálo by se to paradoxní: tím přece děti sdostatek sytí film a televize, v divadle je třeba interaktivity a imaginace. Inu, když ale valná většina toho, s čím jsem se za posledních deset let na Popelce divadelně setkal, jsou dva či tři rozverní klauni hrající s kytarou a jedním paravánkem veselé pásmo tří či čtyř známých pohádek plné písniček, okázale zdůrazňované hry na „jako“ a leckdy únavné interaktivity (kterou málokdo umí zvládat)... A upřímně, jak je to s tím „velkým pohádkovým příběhem“ v produkci i těch nejlepších, pro děti hrajících profesionálů?

About Me

Moje fotka
Jan Šotkovský
Jan Šotkovský (30) - narozen v Havířově, absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví a autor čerstvě dopsané disertace tamtéž. Dramaturg BURANTEATRu a Městského divadla Brno, manžel, příležitostný kuchař, disko- a vinylofil, estét. Má rád divadlo. Vážně.
Zobrazit celý můj profil

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.