Zobrazují se příspěvky se štítkemdramaturgie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdramaturgie. Zobrazit všechny příspěvky
6. 12. 2012
Není Arnošt jako Filip
6:51 | Vystavil
Jan Šotkovský |
Upravit příspěvek
GLOSA LEHCE AUTORSKOPRÁVNÍ
Petr Pavlovský se s zuřivou energií hodnou lepší věci (což je momentálně stav provázející většinu jeho – hlavně diskusních – vystoupení) pustil na iDN do „causy“ týkající se překladu Wildovy hry The Importance of Being Earnest (přečíst si jeho názory můžete zde, zde, zde a zde). To by ovšem za glosu nestálo, byť jeho patetické moralizující úvahy na toto téma jsou věru pozoruhodné.
Spíše se přiznám, že mě fascinuje postoj dědiců J. Z. Nováka, kteří jsou schopni žalovat překladatele za pouhé užití něčího překladu(!) samotného názvu(!) díla (Novák – Jak je důležité míti Filipa, Dominik – Jak důležité je mít Filipa). A to proto, že žijeme vcelku evidentně v epoše, kdy copyright v někdejším slova smyslu již zhynul, nebo právě dodělává. A to jednak kvůli složitě kontrolovatelnému šíření děl prostřednictvím internetu, jednak kvůli masovému rozmachu „uměleckého tvoření“, které je v 99 procentech jen více či méně umným sestavováním už existujících vzorců a panelů – romantická představa umělce jako jedinečné individuality, jehož dílo je (slovy autorského zákona) „jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora“, se jeví v praxi jako stále méně udržitelná (v populární hudbě je to už dosti zřejmé). Vracíme se ovšem k situaci historicky známé - kupříkladu alžbětinský dramatik se rozhodně cítil spíše jako součást čilého mezitextového navazování a čerpání z kolektivní zásobárny obrazů, situací a metafor, než jako „jedinečný tvůrce“.K etické a právní stránce situace jen dva argumenty – první pregnantně použil Rudo Leška v diskusi s Pavlovským na iDN: „Každý divák vie, čo je Ako je dôležité mať Filipa. Priznaním autorského práva titulu preloženého diela ale staviame druhého prekladateľa do situácie, že nemôže divákom povedať, čo je vlastne predmetom jeho prekladu (nemôže predsa divákom hovoriť To je tá slávna Wildeova komédia, ktorá sa doteraz hrala pod titulom, ktorý bol preložený inak, ale nemôžem prezradiť ako) a situáciu nerieši ani uvedenie originálu, lebo nie každý vie anglicky a navyše čo s prípadom, keď je to z málo známeho jazyka.“ Ještě podstatnější je otázka druhá – ono Pavlovského „tak jedinečné, tak obdivuhodné a z překladatelského hlediska záviděníhodné“ „tvůrčí překladatelské gesto J. Z. Nováka“ je obyčejná substituce. Wildův název je založen na homonymní slovní hříčce mezi jménem Ernest a slovem earnest – je vcelku jasné, že českých jmen, která analogickou hříčku umožňují, je minimum (osobně bych řekl, že přesně jedno). Nejde tedy o výsostně originální kreativní řešení – jen o funkční a chytrý výběr z dosti omezeného počtu možností. Zdá se mi to jen krok od situace, kdy si někdo (abych si vypůjčil metaforu, která zazněla v zajímavé diskusi na toto téma na webu Okoun) bude chtít nechat ochránit copyrightem překlad anglického „London“ českým „Londýn“.
22. 3. 2011
O názvech a titulech
13:49 | Vystavil
Jan Šotkovský |
Upravit příspěvek
„Název hry nemusí být jídelní lístek. Čím méně prozrazuje o obsahu, tím je lepší,“ pravil kdysi G. E. Lessing, klasik naší (dramaturgické) branže. Inu, jak kdy a jak kde.
Dlouhou dobu (vlastně po celou dobu jejího uvádění) byla nejnavštěvovanější inscenací BURANTEATRu Mametova Sexuální perverze v Chicagu. Zlí jazykové (s kolegou Petrem Tlustým na prvním místě) tvrdili, že je to jenom proto, že má slovo „sex“ v názvu. Zpětně si říkám, že na tom asi leccos bylo. Divadlo neznámé, autor neznámý, inscenace sice krátká a zábavná, ale takových (dodávám samožersky) jsme měli víc, a přece se na Perverzi chodilo dvakrát víc než na všechno ostatní. V zájmu udržení této dramaturgické linie jsme nahradili po jejím stažení z repertoáru Perverzi titulem obdobně úderným – hrou Jak sbalit ženu, kterou pro nás napsal Tomáš Baránek. Nebyl to vysloveně dramaturgický kalkul, ale tušili jsme, že o inscenaci bude zájem. A taky že ano. Dlužno dodat, že narozdíl od Sexuální perverze, kde se o sexu pouze hojně mačisticky plká (a ani to nijak zvlášť perverzně), je název Tomášovy hry vskutku onen jídelní lístek.
Máme krizi, jak se nejen v divadle s oblibou opakuje, a nastal tudíž čas značek. Prověřených jistot. A inscenaci prodává buď osvědčený titul, nebo osvědčený herec. A i v malém divadle je dost poznat, když inscenaci táhne a propaguje známý titul, ať je to Misantrop nebo Skleněný zvěřinec. Co naplat, lidi nejraději chtějí vidět to, co už viděli a slyšet to, co už slyšeli, na koncerty si chodíme poslechnout to, co už známe z cédéčka, a do kina na Harryho Pottera si ověřit, jestli tam z knížky narvali co nejvíc a být zklamán, že vypustili právě moje oblíbené pasáže.
Titul může divák znát z povinné četby (Hamlet, Cyrano či Manon Lescaut), ze známé a oblíbené knihy nebo ze známého a oblíbeného filmu (což bývá často totéž, neboť úspěšný spisovatel už jen kvůli honoráři uvidí svoji knihu raději zfilmovanou než zdivadelněnou). Proto ta zběsilá móda adaptování filmů pro jeviště, která už začíná být zdrojem vydatné kritiky - já se na ni dívám shovívavě, po celou svou existenci film hojně vykrádal kvalitní dramatiku, nenastal mu to tedy čas aspoň pár let vracet?
Co se osvědčených herců týče, jsou to - až na výjimky - ti z televize známí, zkrátka, jak říká jedna moje dramaturgická přítelkyně, „mediálové“. Jenže co s tím v době, kdy je nových seriálů na všech možných i nemožných kanálech tolik, že mediálové jsou všichni a nikdo? Buď jak buď, my stejně v ansámblu žádného mediála nemáme, nepočítáme-li kolegyni Zetelovou, hvězdu soutěžních pořadů pro děti a kolegu Isteníka, který je poslední dobou dost populární na Brně – Střed, hlavně mezi Kounicovou 9 a 21.
Náš nejnovější problém s názvem je Crimpův Venkov, což je inscenace sice – myslím si – povedená, ale s názvem až běda neúderným. Už jsem i zaslechl od kohosi, že na to nepůjde, protože ho ten Lada moc nebere. Venkov – co to je?, ptá se náhodný divák, nic si pod tím nepředstaví (nanejvýš sondu do problémů českého zemědělství) a míjí tuto programovou položku bez povšimnutí. Že je to dost napínavá psychologická bitva v manželském trojúhelníku, skorem psychologický thriller, to název nenaznačí ani v nejmenším. Neustále padaly návrhy, jak v propagaci zkapitalizovat, že kolegyně Zetelová se v inscenaci vysvleče až do spodního prádla – režisér Doležal navrhl celou inscenaci přejmenovat na úderné „Kozy ven, kov!“, ale pro přílišnou podbízivost jsme to zavrhli. Nakonec jsme ale stejně nevydrželi a dali jsme inscenaci nový podtitul: „Sex, drogy a rock'n'roll na anglickém venkově.“ Byl jsme pro, ale sám teď nevím – o sex pravda v inscenaci jde, o drogy taky, ba i pár dusných fatálních songů PJ Harvey tam zazní: ale je to opravdu výstižné shrnutí toho, oč jde? A na druhou stranu – nestačí u titulu i podtitulu, že jsou prostě chytlavé a nic shrnovat nemusí? Zdálo by se, že nezávislá divadla PR problémy neřeší, ale opak je pravdou – ten neustálý balanc na hraně mezi nesrozumitelností a podbízivostí je dost náročný. Ostatně – jaký název by přitáhl do divadla vás?
28. 2. 2011
Jak šel Šotek do války
8:44 | Vystavil
Jan Šotkovský |
Upravit příspěvek
Tak tedy blogger... A dokonce blogger ve válečném stavu. I když, mezi námi, jakápak válka, kdo je z naší trojice nejhutnější, nejpsavější, nejpreciznější ve formulacích a jako webový glosátor nejdovednější, je snad zcela jasné, nebo ne? (To jen tak na okraj a na začátek, abychom tenhle pošťuchovací humor mohli pro příště nechat stranou.)
Zkrátka tahle vymoženost dneška plkat si v kyberprostoru, co člověku klávesa na prst přinese, je příliš lákavá, než abychom ji odolali. A abychom rovněž odolali výzvě přetahovat si čtenáře a čtenářky, fanynky a fanoušky, budou-li jaké/jací. Zároveň ale každý budeme žvanit o tom svém – v mém případě tudíž asi o dramaturgii, tématech, přesazích, textech, škrtech, výkladech a tak. A možná vůbec o tom, co to ta dramaturgie je. (On to totiž nikdo moc neví, zejména ti, co pracují v divadle.) Časem – říkám si, když se zasním – by toho mohlo být takové malinké skriptum praktické dramaturgii, něco jako Co v Hořínkovi nenajdete.
Hlavně je to ale jen jiný pokus o komunikaci s vámi, co máte divadlo (aspoň občas) rádi a co do něho (aspoň občas) chodíte. Pokus vést rozhovor o tom či onom jinak než inscenací. Tak to taky tak berte a diskuse se nebojte. (Se mnou teda, s Isteníkem jo, to je hulvát.)
Tak tohle byl takový vstřícně familiární úvod a příště už o něčem seriózním.
P.S. A proč Šotkův blog? Inu, mé občanské jméno je sice Jan Šotkovský, ale už od mateřské školky se mi až na výjimky neříkalo jinak než Šotek. Na základní jsem se tím trápil hodně, na gymplu míň, na vysoké jsem si zvykl (hlavně, když jsem zjistil, že tátovi tak říkají dodnes) a časem jsem z toho udělal trademark. A tak se s vámi pro dnešek loučím posledními dvěma verši Snu noci svatojánské v překladu Josefa Václava Sládka: „Chcete-li však zatleskati,/ Šotek vám to vděčně splatí.“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Blog Archive
About Me
- Jan Šotkovský
- Jan Šotkovský (30) - narozen v Havířově, absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví a autor čerstvě dopsané disertace tamtéž. Dramaturg BURANTEATRu a Městského divadla Brno, manžel, příležitostný kuchař, disko- a vinylofil, estét. Má rád divadlo. Vážně.
Oblíbené
Pravidelní čtenáři
Používá technologii služby Blogger.