22. 8. 2011
Co nás čeká (a vás nemine)
Půlka srpna za námi, za necelý měsíc už budeme zase k vidění na Stadecu. Mezi nejmilejší povinnosti šéfdramaturga patří představit, co nového (kromě repríz „starých dobrých“ Polštářů, Buranů, Zvěřinců a Misantropů...) pro vás chystáme.
Ještě na konci října si vpustíme do revíru našeho nového režijního hosta – nedávného absolventa DAMU Mikoláše Tyce (s dramaturgickou dvojicí Šotek – Šotek v zádech), páč my v Buranu se Pražáků nebojíme. Bude režírovat českou premiéru teprve dva roky staré polské komedie Michala Walczaka Amazonie, která vypráví o trudném údělu čerstvých absolventů herectví, ať se již věnují kýčovitým telenovelám o nesnázích lásky nebo těm nejexperimentálnějším pohybově – multimediálním performancím. Trochu crazy komedie, trochu palba do vlastních řad, trochu otázka, jak je to dneska s tou tolik vzývanou „autenticitou“. V hlavních rolích Michal Isteník a Kamila Zetelová.
O nás Buranech se ví, že máme žánrové divadlo rádi. Před lety jsme si troufli na „echt drsnou“ gangsterku, nyní přišel čas na „echt temný“ western. Western na divadle? Na českém divadle? Snad parodie, snad Limonádový Joe, ale brát ty hochy s kolty proklatě nízko vážně? Inu, riskneme to. Budou kolty proklatě nízko, ale bude i vášeň, Bůh, pomsta, touha a vůle žít prostě svůj život. Autory prvního buranského westernu jsou Adam Doležal (ten bude tuto taškařici i režírovat) a Michal Isteník a i jeho název zní stylově - Spálená země (mohl by nést i podtitul Křížová cesta bratří Warlocků z Pulaski, stát Tennessee do státní věznice v Memphisu a zpět). Premiéru plánujeme jako předvánoční dárek.
Bonbónek pro fajnšmekry zjara. Brněnský všeuměl, výtvarník, lyrik, tvůrce nejrůznějších rozkošných ptákovin a utajený génius Jaromír Ryšavý konečně po letech příslibů dokončuje pro BURANTEATR velkolepou poctu jednomu z géniů 20. století – Franku Zappovi. Hra s názvem Zappa v jahodách pojednává o mladé DJce, které se začne zjevovat nečekaně Zappův duch. Režíruje velký zappista Zetel, obsazení bude v BURANTEATRu poněkud nečekané – a zatím utajené.
A konečně vrchol sezony. Hodláme se totiž v červnových vedrech popasovat s klíčovým dílem polského dramatu, legendárními a ve svém celku takřka nehratelnými (350 stran v českém překladu!) Dziady Adama Mickiewicze. Velkolepé básnické drama, inspirované litevským obřadem vyvolávání mrtvých, které se v Čechách nehrála od roku 1899(!) navíc dostane v Zetelově režii formu melodramu. Ano, na Stadecu spatříte nejen nebývalé množství herců, ale uslyšíte i hudbu mladého brněnského komponisty Vojtěcha Dlaska v podání živého orchestru pod řízením šéfdirigenta Městského divadla Brno Ondřeje Tajovského. Nedosti na tom – celá inscenace by měla být součástí velkého výměnného projektu inscenací se spřátelenými divadly ze Slovenska, Polska a Maďarska, na němž naše manažerské mozky pilně pracují. Koncem sezony by se zkrátka měly u nás dít věci dosud nebývalé.
A jeden očekávaný bonus navíc – náš umělecký šéf a boss (Michal) Zetel se rozhodl naložit si k dvěma režiím a náročným organizačním úkolům ještě jednu výzvu a chce zaběhnout v květnu maratón. Ano, čtete správně, 42 195 metrů . Takže držte tomu klukovi palce – a nám všem taky. A přijďte pobejt, bude proč...
 |
| Má na to! Je Buran - a kdo je víc? |
11. 8. 2011
Mí Radoci, mé Thálie (za minulou sezonu)
Od začátku svého blogu dumám nad tím, zda tady vystavovat poznámky a glosy k tomu, co jsem viděl. Jak říká hezky Ota Petřina na obalu živého alba skupiny Katapult, které mi tuhle věnovali kamarádi se sloganem: „Nevotírej si hubu o Kaťáky!“ - vysvětlovat ten slogan nebudu, to by byla dlouhá historka, když tak si o ni řekněte někdy ústně, vyprávím ji už zcela svobodně, protože ten, komu se původně stala, si ji už nepamatuje:-) – „Není to rozhodně žádná slast vychvalovat či kritizovat své kolegy. Obojí se vymstí.“ Zlatá slova.
Ale zatímco část kritiků (podle přesvědčení nemalé části divadelníků všichni, ale o tom někdy jindy) trpí nenaplněnými uměleckými ambicemi, trpím já poruchou mnohem méně běžnou – nenaplněnými ambicemi kritickými (tak, je to venku, zbývá jen čekat, kdo mi ten coming-out jako první omlátí o hlavu). Nicméně nelze – zvěř na posed a hospodský do České obchodní inspekce nepatří. Proto se výstižných a úderně formulovaných sentencí, břitce zdůvodňujících chválu i hanu, ode mě nedočkáte: leda kdybych se někdy rozhodl emigrovat na druhou stranu barikády. Nicméně trápí mě nejen to, že nemám pravidelný sloupek v prestižním periodiku, v němž bych celé divadelní obci sděloval, jak to vidím. Trápí mě i to, že mě nezvou do rozličných anket, k udělování cen, neptají se na můj názor, na to, co bych vyzvednul a co pominul... Já totiž, jako skoro každý chlap, žebříčky, TOPky, BESTOFky a výběry sestavuji k smrti rád. Ale co už.
Tak, a dost i té mírné (sebe)ironie. Zachtělo se mi prostě spáchat své „soukromé Radoky“, udělat si pořádek v tom, co jsem za loňský rok viděl, co se mi z toho líbilo nejvíc, pochválit takto ty, které jsem nestihl osobně (pokud mě samozřejmě čtou, což by měli), třebas i někomu něco doporučit. Tak snad vám to k něčemu bude. (Klidně napište do diskuse, že to vidíte úplně jinak nebo mi vynadejte za mizerný vkus, budu jen rád.)
P.S. Vybíral jsem z inscenací, které jsem viděl od začátku září 2010 do konce června 2011, zcela bez ohledu na to, kdy byla jejich premiéra. Inscenace obou "svých" divadel (BURANTEATRu a Městského divadla Brno) pro evidentní podjatost samozřejmě vypouštím.
Nejlepší inscenace: Muž bez minulosti (Dejvické divadlo)
Její pastorkyňa (NDM Ostrava)
Večer tříkrálový (Royal National Theatre Londýn)
Chicago (Cambridge Theatre Londýn)
Hospodin aneb Kdopak by se boha bar (Divadlo DNO a Šavgoč)
Nejlepší inscenace, na které bych poslal
kamarády s dětmi:
Červená Karkulka v divadelní laboratoři (DRAK Hradec Králové)
Jak si hrají tatínkové (tamtéž)
Neposlušná kůzlátka (Buchty a loutky Praha)
Nejlepší inscenace sezony v Brně: Po zkoušce (Divadlo u stolu)
Nejlepší mužský herecký výkon:
Luděk Randár (Astrov ve Strýčku Váňovi, MD Zlín)
Martin Siničák (Vogler v Po zkoušce, Divadlo u stolu Brno)
Jiří Štěpnička (Raymond v Blackbirdu, ND Praha)
+
Rory Kinnear (Hamlet v Hamletovi, RNT London)
Nejlepší ženský herecký výkon:
Helena Dvořáková (Ysé v Poledním údělu, Divadlo v Dlouhé)
Kateřina Králová (Jelena ve Strýčku Váňovi, MD Zlín)
Gabriela Mikulková (Jenůfa v Její pastorkyni, NDM Ostrava)
+
celé obsazení inscenace Mikve (ND Praha)
Scéna roku: Martin Černý (Polední úděl, Divadlo v Dlouhé)
Svatopluk Sládeček (Korespondence V+W, ND Brno – Reduta)
Jan Štěpánek (Její pastorkyňa, NDM Ostrava)
Hudba roku: Marek Doubrava (Muž bez minulosti, Dejvické divadlo)
Nikos Engonidis (Její pastorkyňa, NDM Ostrava)
Zuzana Lapčíková (Balady, ND Brno – Reduta)
Režiséři roku: Martin Františák (zlínský Strýček Váňa a ostravská Pastorkyňa)
Jakub Nvota (zlínský Sluha dvou pánů a Splašené nůžky, pouliční Othello aneb Škrtič benátský a Romeo, Julie a virus)
Macho roku: Tomáš Maštalír (Petruccio v Zkrocení zlé ženy, SND Bratislava)
Zážitek roku: 24. 518. repríza Pasti na myši (St. Martin's Theatre Londýn). Fakt to hrajou, nevymysleli si to autoři průvodců. Nejangličtější věc (nejen divadlo), kterou jsem v životě viděl.
Zklamání roku (vzhledem k vysokým očekáváním)
Magická flétna (Bouffes du Nord Paříž)
Lvíče (Divadlo Komedie Praha)
+
s rozpaky kvůli některým silným momentům a skvostné scéně, ale fakt jsem čekal víc
Korespondence V+W (ND Brno – Reduta)
8. 8. 2011
Dva citáty, nad kterými furt přemýšlím...
Dva citáty z rozhovorů pánů, kterých si kvůli hodně věcech vážím a které mi umožňují nezbláznit se z arogance, agresivity a všeználkovství, na které člověk naráží v 98 procentech internetových diskusí (že tam taky člověk furt leze, když tuší, co ho tam potká...)
Přemysl Rut
Tvrdíte, že česká povaha je mizerná, hovoříte dokonce o distanci od české společnosti. Co je na ní tak špatného?
Přemysl Rut: Já jsem asi nespravedlivý a zcela jistě poznamenaný zážitkem z mládí, z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nedovedu zapomenout, jak se tehdy v mé generaci začala měnit atmosféra. Jak moji vrstevníci pod různými praktickými záminkami každý den zmenšovali prostor, který jsme měli k životu. Že ho nakonec zůstalo tak málo, to nezpůsobila okupační vojska ani ústřední výbor strany. Takovou moc žádná vláda nemá. Může se zbavit svých politických nepřátel, svých rivalů, ale se svými skutečnými nepřáteli, s těmi, kteří nepřijmou její mocenský řád, její hodnotový žebřík služebních postupů a kariér, nesvede žádný režim vůbec nic. Tím hroznější bylo sledovat, kolik lidí je ochotno ten systém spoluvytvářet, doplňovat jeho "členskou základnu", účastnit se jeho rituálů a dávat se jím odměňovat. Vzduch tady nezkazil žádný Husák, Bilak nebo jiný protagonista politických anekdot, zkazila si ho generace, s kterou jsem chodil do školy, když ochotně zalidnila všechny instituce, které pro ni režim připravil, a přijala výhody, které jí nabídl. Dodnes poznám ten typ fyziognomie, tu tvář formovanou normalizací. Přijdu na úřad, vstoupím do kanceláře - ano, sedí tam, je to ona. Začínám chápat, že už ji nepřežiju.
(více tady)
Petr Hruška s Karlem Šiktancem
Petr Hruška: Já jsem pořád přesvědčen, že pro kteroukoliv dobu platí, že se vlastně nejvíc její charakter pozná podle toho, jak se umějí lidé chovat právě k těm věcem, které nejsou v jejich „hospodářské moci", které nejsou schopny běžného provozu, které úplně neřídíme. Které jsou tak trochu tajemné, které možná dokonce ani neznáme - neboť i k těmhle věcem se můžeme chovat různým způsobem. Můžeme je zakazovat, pomíjet, dělat, že nejsou nebo že nejsou důležité, můžeme se jim posmívat, ovšem můžeme si z nich taky udělat předmět adorace, můžeme je přeceňovat, vzývat, využívat k propagandě... Nebo jim můžeme klidně a tiše přiznávat jejich nenahraditelnou roli, s níž vytvářejí jakousi důležitou „příčetnost" společnosti, její duševní sílu, která se nakonec promítne do všeho... A tuto roli pak bez velkého halasu přirozeně podporovat, protože se tady rozhoduje přece o naší vlastní síle.
Karel Šiktanc: Ono se taky může ukázat, že společnost se bude ocitat ve stále hlubších depresích, zmatcích a nespokojenostech, že ústavy pro duševně nemocné se budou přeplňovat, počet sebevražd bude narůstat - jasný vzkaz: ti lidé něco potřebují, a neví se co. Samozřejmě neříkám, že potřebují zrovna poezii, ale i ona přece mezi jiným patří k těm „jiným oblastem", co jsou schopny životu dodávat jakýsi jiný lidský rozměr a prostor, kterého je vždycky tolik třeba...
 |
| Přemysl Rut |
Přemysl Rut
Tvrdíte, že česká povaha je mizerná, hovoříte dokonce o distanci od české společnosti. Co je na ní tak špatného?
Přemysl Rut: Já jsem asi nespravedlivý a zcela jistě poznamenaný zážitkem z mládí, z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nedovedu zapomenout, jak se tehdy v mé generaci začala měnit atmosféra. Jak moji vrstevníci pod různými praktickými záminkami každý den zmenšovali prostor, který jsme měli k životu. Že ho nakonec zůstalo tak málo, to nezpůsobila okupační vojska ani ústřední výbor strany. Takovou moc žádná vláda nemá. Může se zbavit svých politických nepřátel, svých rivalů, ale se svými skutečnými nepřáteli, s těmi, kteří nepřijmou její mocenský řád, její hodnotový žebřík služebních postupů a kariér, nesvede žádný režim vůbec nic. Tím hroznější bylo sledovat, kolik lidí je ochotno ten systém spoluvytvářet, doplňovat jeho "členskou základnu", účastnit se jeho rituálů a dávat se jím odměňovat. Vzduch tady nezkazil žádný Husák, Bilak nebo jiný protagonista politických anekdot, zkazila si ho generace, s kterou jsem chodil do školy, když ochotně zalidnila všechny instituce, které pro ni režim připravil, a přijala výhody, které jí nabídl. Dodnes poznám ten typ fyziognomie, tu tvář formovanou normalizací. Přijdu na úřad, vstoupím do kanceláře - ano, sedí tam, je to ona. Začínám chápat, že už ji nepřežiju.
(více tady)
 |
| Karel Šiktanc |
Petr Hruška s Karlem Šiktancem
Petr Hruška: Já jsem pořád přesvědčen, že pro kteroukoliv dobu platí, že se vlastně nejvíc její charakter pozná podle toho, jak se umějí lidé chovat právě k těm věcem, které nejsou v jejich „hospodářské moci", které nejsou schopny běžného provozu, které úplně neřídíme. Které jsou tak trochu tajemné, které možná dokonce ani neznáme - neboť i k těmhle věcem se můžeme chovat různým způsobem. Můžeme je zakazovat, pomíjet, dělat, že nejsou nebo že nejsou důležité, můžeme se jim posmívat, ovšem můžeme si z nich taky udělat předmět adorace, můžeme je přeceňovat, vzývat, využívat k propagandě... Nebo jim můžeme klidně a tiše přiznávat jejich nenahraditelnou roli, s níž vytvářejí jakousi důležitou „příčetnost" společnosti, její duševní sílu, která se nakonec promítne do všeho... A tuto roli pak bez velkého halasu přirozeně podporovat, protože se tady rozhoduje přece o naší vlastní síle.
Karel Šiktanc: Ono se taky může ukázat, že společnost se bude ocitat ve stále hlubších depresích, zmatcích a nespokojenostech, že ústavy pro duševně nemocné se budou přeplňovat, počet sebevražd bude narůstat - jasný vzkaz: ti lidé něco potřebují, a neví se co. Samozřejmě neříkám, že potřebují zrovna poezii, ale i ona přece mezi jiným patří k těm „jiným oblastem", co jsou schopny životu dodávat jakýsi jiný lidský rozměr a prostor, kterého je vždycky tolik třeba...
Petr Hruška: Prostor, ve kterém by člověk mohl třeba i tápat... Neboť jestli dneska něco nesmíš, tak tápat. Příkazem doby je být si jistý, být suverénní frajer, jinak proděláš boty, kalhoty, své společenské postavení...
Karel Šiktanc: Musíš říkat, že jsi úplně zdravý, že se ti žije výborně, že jsi v neustálé fajnové kondici....
Petr Hruška: Že jsi ještě mladší než vypadáš, že víš, co s životem, že máš na všechno nejméně dva úspěšné projekty, jinak nemáš šanci nikde se prosadit... Čili nikde nemáš dovoleno tápání, pochyby a nejistotu. Nabízelo by se, že oblast kultury by mohla být právě tím prostorem, ve kterém můžeš úlevně přešlápnout, přiznat si, že hergot pořád „nic nevím", že jsem třeba v úzkosti, že se o mne možná dokonce pokouší zoufalství. Tohle už dneska říci vůbec nesmíš, abys nebyl ihned odstaven jako nepoužitelný. A nejenže to nesmíš říci, všude okolo se ti skoro jako příkaz ukazuje přesně ten sebevědomý a dravý svět, který se ti snaží namluvit, že ti všichni okolo jsou si taky docela jistí sebou a vším, že taky ví, jak na to, že jsou šťastní a schopní jako ty... Všude se na tebe tlemí sebejistota, politici všichni všechno umí, v reklamách se na tebe cení jen bílé, zdravé zuby, firma, pro kterou děláš, chce, abys působil hlavně sebevědomě, ostatně ani konkurz do té firmy nevyhraješ, pokud nepřijdeš a neřekneš: já vám to tady celé „zabgrejtuju" během jednoho měsíce, to budete koukat...
A přitom ta lidská nejistota, to lidské tápání nutně musí najít nějaký svůj prostor, ve kterém to bude moct nějak žít, dýchat, protože to k nám patří, protože nejsme žádní bezezbytkoví frajeři a manažeři svých životů. Kultura, umění, literatura by nám snad mohla nabízet ten prostor.
Karel Šiktanc: Byly doby, kdy člověk nesměl být smutný a ztrápený, protože ideologický model společnosti to nedovoloval. Nyní, z úplně jiných důvodů, by to zase nikdo neměl vidět, že jsi zrovna v trablech. Jinak ohrožuješ svou vizáž úspěšného člověka, svou kariéru, své výnosy, veškeré možnosti, které se ti na tomto světě nabízejí.
A to ještě nehovoříme o tom, že taková ta vnitřní nespokojenost lidí nemusí plynout vždy jenom z toho, že nemají prachy a materiální zabezpečení, zdraví a dostatečnou prestiž. Ta může plynout z věcí, o kterých lidé přesně ani nevědí, co to vlastně je. Nemají to vůbec nazvané, nerozumí tomu, jenom je to tíží a hledají pro to teprve jméno, chodí k léčitelům a podobně ve snaze uvěřit v něco... A ten kumšt by snad mohl být něčím, co k nim může v takové chvíli podstatně promluvit.
(více tady)
Takže tak. A kdyby na vás padla chmura, tady posílám své dvě největší prázdninové radosti. Račte nahlédnout zde a zde. Pěkné léto!
Karel Šiktanc: Musíš říkat, že jsi úplně zdravý, že se ti žije výborně, že jsi v neustálé fajnové kondici....
Petr Hruška: Že jsi ještě mladší než vypadáš, že víš, co s životem, že máš na všechno nejméně dva úspěšné projekty, jinak nemáš šanci nikde se prosadit... Čili nikde nemáš dovoleno tápání, pochyby a nejistotu. Nabízelo by se, že oblast kultury by mohla být právě tím prostorem, ve kterém můžeš úlevně přešlápnout, přiznat si, že hergot pořád „nic nevím", že jsem třeba v úzkosti, že se o mne možná dokonce pokouší zoufalství. Tohle už dneska říci vůbec nesmíš, abys nebyl ihned odstaven jako nepoužitelný. A nejenže to nesmíš říci, všude okolo se ti skoro jako příkaz ukazuje přesně ten sebevědomý a dravý svět, který se ti snaží namluvit, že ti všichni okolo jsou si taky docela jistí sebou a vším, že taky ví, jak na to, že jsou šťastní a schopní jako ty... Všude se na tebe tlemí sebejistota, politici všichni všechno umí, v reklamách se na tebe cení jen bílé, zdravé zuby, firma, pro kterou děláš, chce, abys působil hlavně sebevědomě, ostatně ani konkurz do té firmy nevyhraješ, pokud nepřijdeš a neřekneš: já vám to tady celé „zabgrejtuju" během jednoho měsíce, to budete koukat...
A přitom ta lidská nejistota, to lidské tápání nutně musí najít nějaký svůj prostor, ve kterém to bude moct nějak žít, dýchat, protože to k nám patří, protože nejsme žádní bezezbytkoví frajeři a manažeři svých životů. Kultura, umění, literatura by nám snad mohla nabízet ten prostor.
Karel Šiktanc: Byly doby, kdy člověk nesměl být smutný a ztrápený, protože ideologický model společnosti to nedovoloval. Nyní, z úplně jiných důvodů, by to zase nikdo neměl vidět, že jsi zrovna v trablech. Jinak ohrožuješ svou vizáž úspěšného člověka, svou kariéru, své výnosy, veškeré možnosti, které se ti na tomto světě nabízejí.
A to ještě nehovoříme o tom, že taková ta vnitřní nespokojenost lidí nemusí plynout vždy jenom z toho, že nemají prachy a materiální zabezpečení, zdraví a dostatečnou prestiž. Ta může plynout z věcí, o kterých lidé přesně ani nevědí, co to vlastně je. Nemají to vůbec nazvané, nerozumí tomu, jenom je to tíží a hledají pro to teprve jméno, chodí k léčitelům a podobně ve snaze uvěřit v něco... A ten kumšt by snad mohl být něčím, co k nim může v takové chvíli podstatně promluvit.
(více tady)
 |
| Petr Hruška |
Takže tak. A kdyby na vás padla chmura, tady posílám své dvě největší prázdninové radosti. Račte nahlédnout zde a zde. Pěkné léto!
28. 6. 2011
Mých 7 největších zážitků z Divadla evropských regionů
1) Město. Gočáre, Gočáre...
2) Festivalová atmosféra. To je to, o čem se hodně mluví a málokdy to je. V Hradci se dala krájet. Fakt. Byl jsem poprvé a chci se vrátit.
3) Jak si hrají tatínkové (Divadlo DRAK) - Práce počká, kamarádi počkají, fotbal počká, ale to dítě, Jirko, to dítě nepočká!
4) DRAK jako takový (Červená Karkulka v divadelní laboratoři, Pedrolínův sen, dětský Labyrint a celý vzhled a duch divadla). Já vždycky slyšel, že je to výborné divadlo, párkrát jsem se o tom i přesvědčil, ale koncentrovaně je to zážitek. Do Draku!
5) Hospodin aneb Kdopak by se boha bar (Divadlo DNO a Šavgoč). Kompletní Starý zákon ne ve 120, ale v 45 minutách s přepravkama od piva. Přesně na hraně parodie, poezie a mýtu. Divadlo jedna bázeň, řekl bych jelínkovsky. Hulec v DN výjimečně nepřeháněl. (Dal bych tu odkaz, ale iDN stále bojkotuju, tak si to najděte sami.)
6) Amberville (Divadlo Alfa Plzeň) - Plyšáci jsou ostrý, ale Krteček je ze všech nejdrsnější!
7) Dušan Hřebíček v inscenaci Král je panna (Klicperovo divadlo). Asi půl hodiny jsem si říkal, za co ho na tu Thálii nominovali, když skoro nic nehraje. Právě. V tom je ten kumšt.
P.S.
Sloganem festivalu je pro mě ovšem hitový refrén Inženýra Vladimíra "Jednodušší muži - jednodušší svět"...
2) Festivalová atmosféra. To je to, o čem se hodně mluví a málokdy to je. V Hradci se dala krájet. Fakt. Byl jsem poprvé a chci se vrátit.
3) Jak si hrají tatínkové (Divadlo DRAK) - Práce počká, kamarádi počkají, fotbal počká, ale to dítě, Jirko, to dítě nepočká!
4) DRAK jako takový (Červená Karkulka v divadelní laboratoři, Pedrolínův sen, dětský Labyrint a celý vzhled a duch divadla). Já vždycky slyšel, že je to výborné divadlo, párkrát jsem se o tom i přesvědčil, ale koncentrovaně je to zážitek. Do Draku!
5) Hospodin aneb Kdopak by se boha bar (Divadlo DNO a Šavgoč). Kompletní Starý zákon ne ve 120, ale v 45 minutách s přepravkama od piva. Přesně na hraně parodie, poezie a mýtu. Divadlo jedna bázeň, řekl bych jelínkovsky. Hulec v DN výjimečně nepřeháněl. (Dal bych tu odkaz, ale iDN stále bojkotuju, tak si to najděte sami.)
6) Amberville (Divadlo Alfa Plzeň) - Plyšáci jsou ostrý, ale Krteček je ze všech nejdrsnější!
7) Dušan Hřebíček v inscenaci Král je panna (Klicperovo divadlo). Asi půl hodiny jsem si říkal, za co ho na tu Thálii nominovali, když skoro nic nehraje. Právě. V tom je ten kumšt.
P.S.
Sloganem festivalu je pro mě ovšem hitový refrén Inženýra Vladimíra "Jednodušší muži - jednodušší svět"...
7. 5. 2011
Rozhovor Jana Šotkovského s Janem Šotkovským o Hedě Gablerová - část druhá
Chápu z tvých minulých odpovědí dobře, že to Ibsen bude, ale značně aktualizovaný?
V rovině textové úpravy až tolik ne, byť jsme škrtali hodně, a občas i něco jazykově upravili. Ale kostýmy, scéna, hudba, vystupování a chování postav a především jejich témata – to by mělo být dnešní.
Jsem moc rád, že jsme získali svolení skupiny MIDI LIDI k užití jejich písní v inscenaci. myslím si, že tu prazvláštní třicátnickou frustraci vystihují velmi přesně a zároveň s jistým pobaveným nadhledem. A umí kombinovat tu pro mě vesměs studenou elektroniku se zvláštní poťouchlou hravostí. Taková by měla být i naše Heda. Doufám, že bude.
Třicátnická frustrace – konečně jsme se k tomu dobrali. Takže – nebij mě – generační výpověď?
Podívej, někteří z nás spolu dělají divadlo v BURANTEATRu už sedm let. Začali jsme spolu jako studenti, od té doby jsme dostudovali, pořídili si partnery i partnerky, manžely i manželky, někteří i děti, prošli různými pracovními - a pochopitelně i soukromými - peripetiemi, z lecčehos slevili, ale i v lecčems přitvrdili. A určitě to s výběrem textu i tématem nějak souvisí. I v tom, že si myslím, že máme větší odvahu mluvit o svých problémech, snech a traumatech než před těmi sedmi léty. Že se míň bojíme osobního tónu. Je to logické, lidi mají víc starostí a povinností a slábne touha se scházet se na zkoušky jen pro potěšení být spolu. A sílí touha mluvit – když už se sejdeme – o tom, co je pro nás podstatné.
Koneckonců – když to vezmu velmi obecně – téma Hedy je velmi podobné jako Misantropa a Koní: tedy jak se vyrovnat se světem, do jaké míry se zapojit a přistoupit na jeho hru. A naopak: do jaké míry zůstat stranou. Protože to „zůstání stranou“ může být věrnost sobě samému, může to být neochota dospět a může to být taky jenom póza.
K tomu současnému pocitu: v létě jsem si na Rhodu v náhlém záchatu prázdninové pracovitosti udělal pár poznámek k výkladu textu. Tady je jedna z nich:
Je to svět maloměsta s provinční univerzitou – malých, přízemních, zřejmých vztahů. Včetně jednoho „místního rebela“, místního enfant terrible – Lovborga. Svět jasných pravidel, jasného účelu. Na jedné straně evidentní životní pragmatismus Bracka, Tesmana a Tesmanové, na straně druhé pokoutní večírky u Bracka, kde je „nefalšovaně živo“ A pokrytectví – u Bracka se děje bůhvíco, ale když Lovborg ztropí skandál v bordelu, všichni se o tom dozví a každý slušný dům by mu měl být zavřený. Svět, kterému chybí velikost, skutečné činy. Hedu to štve až k zuřivosti. Problém dneška – kde jsou -„skuteční chlapi“?
Témata, témata... A co herci? Nezapomeň, že do divadla se chodí na ně!
Ale samozřejmě. Víš, my zrovna v případě Hedy nejsme nepoznamenaní. Já jsem o ní učil na JAMU, napsal jsem srovnávací článek o třech jejich inscenacích pro Divadelní revui, společně s Adamem jsme vedli i seminář na Jiráskově Hronově, kde jsme se Hedou dost zabývali. A mli jsme na ni chuť, ale právě pro tu znalost jsme dlouho váhali a diskutovali, jestli jsme schopni přijít s něčím svým, jestli máme výklad, který opravdu vychází z nás. A právě v tomhle ohledu to vychází z herců velmi zásadně. Zažitou představu o doktoru Brackovi kolega Hájek určitě nesplňuje. A to nás právě zajímalo. Stejně jako konfrontace Ibsena a jeho psychologicky důkladných dialogů s naším civilně ironickým stylem herectví.
Ale dominantní je to právě u Katky Dostalové, která hraje Hedu. Ona byla definitivní důvod, proč Hedu Gablerovou dělat. Protože nám přišlo, že je schopná nést témata, o která nám jde. A vzít je za své, protože jsou částečně její. Rozhodně to nebude Heda – fatální lvice. Ale doufám, že to bude Heda zajímavá.
Tak zlom vaz, draku.
Čert tě vem, draku.
3. 5. 2011
Rozhovor Jana Šotkovského s Janem Šotkovským o Hedě Gablerová - část prvá
Premiéry Hedy Gablerové v BURANTEATRu se už kvapem blíží (21. května). Rozhodl jsem se tedy udělat o připravovaném počinu rozhovor s člověkem fundovaným a mě nanejvýš blízkým - dramaturgem inscenace JANEM ŚOTKOVSKÝM (29). Sešli jsme se u něj doma, mile mě pohostil a rozhovor mohl začít...
Není to trochu divné mluvit sám se sebou?
Hele - docela jsem si to oblíbil. Čtu odjakživa hrozně rád rozhovory a přijde mi zábavnější si o věcech s někým příjemně popovídat, než osaměle sepisovat články v potu tváře. Jen jsem nenašel nikoho, kdo by měl čas a chuť ten rozhovor se mnou pořídit. Leda kolega režisér Adam Doležal, ale ten když zkouší, tak nestíhá nic jiného. Tak jsem si zbyl sám.
A není trochu divné povídat si o tom, jaké by mělo být něco, co teprve bude?
Uznávám, že je to trochu vydávání receptu za jídlo. A zároveň klacek do ruky všem, kteří mohou protestovat, že ve výsledku není to, co jsme slibovali. Ale tímhle blogem přistupuju/přistupujeme na hru otevřených karet – dáváme nahlédnout (v rozumné míře) do našeho uvažování o věcech, do toho, že inscenace nevznikají nahodile a samy sebou, že jsou výsledkem (často pracného) uvažování, rozhodování a vylučování nefunkčního.
Tak dobře. Zeptám se rovnou - není těch Hed Gablerových kolem nás trochu moc?
Ani bych neřekl. Za posledních třicet let bude naše inscenace osmá profesionální Heda Gablerová v Čechách (mě přišla asi nejhezčí tahle). Ale je pravda, že Ibsen posledních dvacet třicet let zažívá celosvětově – nebo alespoň celoevropsky – velký boom a Heda je jednou z her, které ten boom táhnou. Něco na té Hedě asi je.
A co?
To je otázka...
Sám sis naběhl.
Nevím. Zkusím si tipnout na základě toho, jak jsme uvažovali my.
Před sto lety Heda zřejmě obecně přišla všem jako démonická hrdinka, jako fatální lvice pod dusným příkrovem maloměšťáckého manželství, nebývale temná postava. „Tato vtělená ďáblice, pustá a zprahlá vnitřně, dům obydlený všemi démony perversity, zkažená a otrávená od kořene, přinášející smrt muži, na němž spočinula svým zrakem“, takhle vzrušeně odsuzoval Hedu před sto lety F. X. Šalda. Krátce byla brána jako figura exkluzivní, tvor výjimečný, ale právě tou výjimečností určený k zániku.
Nám s Adamem Heda přišla jako vcelku obyčejná žena, která žije v relativním dostatku, má manžela, který o ni pečuje, velký dům, nemusí moc pracovat – ostatně ani žádné kariérní ambice nemá. Vlastně ji nic nechybí, i nějaký ten ctitel (starosvětsky řečeno) by se našel, je stále pohledná, energie k životu má dost. Ale nudí se.
Nudí?
Nudí. Ale není to taková ta apartní, dekadentní zhýralá nuda, není to ani ta čechovovská frustrující prázdnota maloměsta. Je to zoufalá touha, ABY SE NĚCO KONEČNĚ STALO. Touha po velikosti, po velkolepém gestu, mimořádném činu. Po něčem, co dá životu opravdu smysl, co ho změní. Ona pravda moc neví, jak by to mělo vypadat. Ale na intenzitě té touhy to nic nemění.
Jak to tak říkáš, tak se mi zdá, že dramatický typ Hedy už není nijak exkluzivní, ale široce rozšířený.
Určitě je nám mnohem bližší než před sto lety. A Heda vychází z inscenací z poslední doby, které jsem viděl, nebo o nich četl, nepochybně mnohem sympatičtěji.
Pak je tam ještě latentní feministický akcent – Heda nechce být vlastně ani manželkou, ani milenkou, ani matkou. Nemá potřebu dojít naplnění v žádné tradiční ženské roli. A najednou zjistí, že ji tím pádem nikdo nepotřebuje. Že nikdo z jejich dávných kamarádů ji nechce vnímat jako člověka, jako parťáka, jako přítele. Všichni ji chtějí jako perfektní milenku, starostlivou manželku, jako vzornou matku. To je asi nejpodstatnější základ Hedina pocitu, že pro ni na tomhle světě už není místo.
Slyšel jsem správně – „dávných kamarádů“?
Slyšel. Měli jsme představu toho, že Heda, Brack, Tesman a Løvborg byli kdysi vyhlášená „báječná parta“, kteří žili život jako jeden velký mejdan a snaili právě o velikosti a os slávě, svět jim ležel u nohou atd. To co žijí teď, je vlastně vystřízlivění z generačních iluzí. Ale Heda je jediná, která to vyostřeně vnímá – jak zešedli, zbanálněli, zařídili se ve světě, azčali budovat kariéry, domy, dělat děti. Ona nic z toho nechce. Heda – když to řeknu velmi banálně – „hledá ztracený čas“, chce aby bylo všechno, jako když jim bylo devatenáct nebo dvacet.
Není to krapet nedospělé?
Je. Ale je to podobně - chceš-li - problematický postoj, jako je Tesmanův „dospělý“ konformismus. Moc jsme si oblíbili jednu Tesmanovu repliku - když se dozví, že konkurs na místo šéfa katedry nebude tak formální, jak očekával, křičí na Bracka: „Vždyť přece vůči mně by to byla neslýchaná drzost! Vždyť já jsem přece ženatý člověk!“
TO BE CONTINUED...
19. 4. 2011
Elegie za frajera
Nejdřív jsem ho viděl v televizi, ve „věhlasném“ detektivním seriálu Detektiv Martin Tomsa. Všechny ostatní vzpomínky na toto dílko překryl milosrdný čas, ale způsob, jakým hrál svého stárnoucího podváděného manžela a jeho závěrečná zpověď se mi ale vryla do paměti. Do civilistní televizní machy vstoupil Herec. Ptal jsem se mamky, co je to za herce – řekla mi „Ladislav Lakomý“ tónem, jakože tohle by i čtrnáctiletý puberťák snad už měl vidět.
Nejprvněji jsem ho viděl na divadle jako Jaba Torrance v Sestupu Orfeově v „Mahence“. I tady měl jeho výstup emocionální napětí převyšující zbytek inscenace. Ta nevysoká postava, drobná gesta a nijak křiklavě silný hlas se jakoby nehodily na velké divadlo - a přece žádný problém se zvládnutím toho kdysi operního prostoru neměl. Jakoby stačilo jindy sametový hlas posunout do výhrůžně chraptivé polohy a umírající, ale nikoli méně nebezpečný domácí tyran Jabe byl na světě. Lekce o samozřejmosti herecké techniky – jak je nebývalá, mi došlo, až když jsem jindy sledoval trápení se jiných. "Vždycky na mě působila jakási zvláštní křehkost jeho hereckého projevu: hlas charakteristického timbru, nepatetický, věcný, logicky se řetězící a naléhavý způsob intonování, nenápadný zjev, který se neprosazuje agresí či vnějšími prostředky, ale neodbytnou vnitřní silou pravdy postav, jež přijal za své..." - lépe než můj pedagog to říct nedovedu.
Nejdojemnější byl pro mne v Durychově Boží duze v Divadle u stolu. Zázrak pozdní lásky zpřítomnil tak suverénně, že se i po letech jeho výkon vzpírá jakékoli shrnující formulaci. Byl to skutečný duchovní zážitek – neokázalý a strhující.
Nejvíc mě pobavil na téže scéně v Čechovově Labutí písni – ten příběh zestárlého herce sehrál bez jakéhokoli sentimentu a sebedojímání, se skvostnou sebeironií vůči všemu „mistrovství“ a „bardství“.
Nejvíc radosti mi způsobil svou četbu klasické detektivky Agathy Christie Vražda Rogera Ackroyda. Je to jedna z těch nahrávek mluveného slova, které se dá pouštět i jako hudba na dobrou noc – jen se nechat ukolébat tou příjemnou barvou hlasu...
Nejvíc mě překvapil v televizní inscenaci Přidalovy (původně rozhlasové) hry Elektrický nůž. On, typický představitel rozervaných intelektuálů, myslitelů, filozofů a šlechticů ducha, měl sehrát estébáckou ventru, která ani po letech necítí žádnou vinu za zničené životy druhých, jen pudový strach o sebe samého. Byl výtečný.
Nejvíc jsem se cítil obdarován, když jsem s ním v Městském divadle mohl zkoušet Vögelovu Dobře rozehranou partii. Brali jsme tu vzácnou konstelaci obsazení jako svátek a od začátku se báli, že bude pomíjivý. Netušili jsme, že až tolik. I tak to byl zážitek, o kterém bych rád jednou vyprávěl vnoučatům – přes trampoty těla byl vzhledem k věku v neuvěřitelné kondici, bystrý, pohotový, sebeironický až po všechny rozkošnosti, jako když hlasem znaveného tragéda požádal o zkrácení zkoušky a pak jen nenápadně na odchodu šeptnul, že přece za chvíli začíná v televizi fotbal.
Slušných herců je hodně, opravdu dobrých málo, těch velkých ještě míň. Těch, o kterých se dá říct, že jsou „frajeři“ v pravém smyslu slova, pak úplně nejmíň. On frajer byl.
Slušných herců je hodně, opravdu dobrých málo, těch velkých ještě míň. Těch, o kterých se dá říct, že jsou „frajeři“ v pravém smyslu slova, pak úplně nejmíň. On frajer byl.
Na shledanou, pane Lakomý.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
About Me
- Jan Šotkovský
- Jan Šotkovský (30) - narozen v Havířově, absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví a autor čerstvě dopsané disertace tamtéž. Dramaturg BURANTEATRu a Městského divadla Brno, manžel, příležitostný kuchař, disko- a vinylofil, estét. Má rád divadlo. Vážně.