Šotkův blog - moudra z dramaturgické kuchyně

Kdybych někdy sestavoval Učebnici české divadelní kritiky pro začátečníky, kritika Vladimíra Justa na Léblova Racka (s razantním názvem Chudák Anton Pavlovič!, pro zájemce k nahlédnutí zde) by tam nechyběla. Ne pro okázalé znázornění toho, jak se může kritik minout s určitou poetikou – to je úplně normální, rozhodně bych si netroufal ani s odstupem času tvrdit, že se Just „mýlil“, takové pojmy do umělecké kritiky podle mě nepatří. Dvě věci mě však na jeho textu stále fascinují.

Za prvé neadekvátnost prostředků – s teoretickou výzbrojí od Arendtové na Finkielkrauta (málokdy se staré dobré "s kanónem na vrabce" hodí jako zde) se tady potírá jediná inscenace, jakoby jí právě začal rozpad tradičních kulturních hodnot, jakoby démon postmoderny hrozil otřást vším, v co jsme doposud věřili: kdyby Postmanovo Ubavit se k smrti bylo už přeloženo, určitě by z něj Just také nějaký úderný pasus zacitoval. Psi se bránia útokom, chce se dodat.

Za druhé je z něj čitelné riziko, které je mnohem méně nápadné – ošidnost toho, že to kritikovi takzvaně „píše“. Just je zručný stylista, jeho psaní má tah a šťávu, nachází úderná přirovnání, umí vtáhnout čtenáře do své věci, polemicky vyhrotit problém. Ve službách přímočarého útoku jsou to však všechno danajské dary – než je problém prozkoumán, je efektně nastoleno jednoznačné řešení, schopnost dramatizovat otázku zesiluje černobílost předkládané odpovědi. Justův efektní výběr citátů mi připomněl jinou větu klasika: „Dokázat se dá všechno, vyjdeme-li z vhodných předpokladů. Avšak uvážit lze jen nemnohé.“ (Martin Heidegger)

Jen pro pořádek – nepíšu o skoro dvacet let staré kritice proto, že si myslím, že jde o text nějak extrémně ne-normální. Problémy, které se na ni dají takřka ukázkově demonstrovat, jsou povahy značně rozšířené. A ono kriticko-prorocké gesto, které jasně odděluje dobré a špatné a razantně nastoluje „opravdový“ žebříček hodnot, často vypadá jako znak skutečného kritika a říkává se mu „šaldovské“ (v Čechách). Takže na rovinu – když mi bylo patnáct, toužil jsem tajně být divadelním kritikem. Vladimír Just byl pro mě vzorem ideálního kritika a provozování tohoto řemesla bez oné nekompromisní razance mi přišlo jaksi nedostatečné. Nevím, co se změnilo víc – doba, já, kritika, Just? – ale mám pocit, že razance v soudech je čím dál více a mně imponuje čím dál méně. Ale možná je to jenom můj problém, co já vím?

P.S.

Pro korekci předchozího: myslím si, že dnes by se v teatrologických kruzích jevil podobný text na hranici přijatelnosti. Ne pro ostrý odsudek, ale pro takřka ideologické odmítání určité interpretace klasického textu: na to, že se z režijního nakládání s klasikou stala „hra bez pravidel“, jsme si už vcelku všichni zvykli (tedy divadelníci, diváci moc ne, ale to je jiná kapitola). Zlatá devadesátá?

Bard BURANTEATRu Michal Isteník, známý dříve jako Michal„Slavnej“ Isteník, od jisté doby pak jako Michal „Nominovaný“ Isteník či Michal „Talentovaný“ Isteník se rozhodl ukončit svou krátkou, leč výraznou blogerskou kariéru a požádal mě o avizování této skutečnosti, o jakýsi nekrolog za blogera. 

Inu, vzhledem k tomu, v jaké míře mě Michal ve svých blozích (neprávem a nepříliš vtipně) častoval uštěpačnými poznámkami, by se nabízela krásná možnost k odvetě. Ale neudělám to. Jsem totiž lepší než on (a taky hezčí, chytřejší, vtipnější a nebýt toho, že jsem mu v BURANTEATRu i MdB stavěl repertoár tak, aby zaniklo množství jeho hereckých slabina a vynikly jeho jediné tři silné stránky – umění padat, brečet na požádání a překřičet kolegy, nikdy by nikam nominován nebyl: ale to jen tak na okraj). A navíc se mi po jeho rozkošatělých textech bude stýskat.

Michalovi se přihodily dvě věci – za prvé mu došly nápady (to se stává občas i mně, takže mu rozumím) a za druhé mu zhruba dvacet stránek již takřka hotového megablogového příspěvku, který měl shrnout všechny zážitky buranského podzimu, zmizelo v hlubinách jeho PC (čemuž nerozumím, neboť narozdíl ode mě Michal počítačům rozumím a v kritických situacích mě pravidelně zachraňuje). Vzal to tedy jako znamení z vyšších sfér a rozhodl se dočasně věnovat pouze herectví (i tam má ostatně chlapec co dělat).

Do Války blogů tak nečekaně vstoupil silný rival – herec, technik a mudrlant Petr „Pumla“ „Pumpa“ „Píďa“ Tlustý, který nově zaujímá Isteníkovu pozici (zasvěcení v tom možná rozeznají jistou symboliku). Původně jsme počítali, že v souladu s rétorikou svých nekompromisních blogových záseků bude spíše neoficiálním blogerským disidentem BURANTEATRu, ale Isteníkův odchod z něho rázem učinil plnohodnotného bojovníka ve Válce blogů. Vzhledem k avizované frekvenci svých zápisků nám s Novákem bude zřejmě šlapat na paty – inu, dobře nám tak. Pozdravme tedy novou hvězdu buranské blogosféry a těšme se – je na co...

Milí Buranpřátelé,

i když jsme nikdy neměli rádi neustálé stížnosti (byť mnohdy oprávněné) na nedostatek peněz v kultuře, najmě v tzv. nezávislé, pokorně přiznáváme, že jsme finančně zcela na dně. (Dokonce i něco pod dnem, ten zhruba dvousettisícový rozdíl mezi dnem a našim současným stavem kryjeme ze soukromých peněz členů souboru.) Dlužno dodat, že si i tak žijeme na hodně nízké noze (kupříkladu sakumprásk výroba naší poslední inscenace Amazonie vyšla na 80 368 korun včetně premiérového rautu:-) a třebas za rok 2010 jsme měli zcela unikátní soběstačnost ve výši 69 procent (za rok 2011 to bude asi dost podobné a vyšší už asi není v našich silách).

Dovolujeme si proto poprosit své přátele a příznivce – vyhlašujeme lov na velké i malé mecenáše. Budete-li ochotni nás finančně podpořit (i malou sumou) nebo víte-li o někom, kdo by byl ochoten (i velkou sumou), máte naši nehynoucí vděčnost. Číslo našeho účtu je 2610260001/5500, máme veřejně transparentní účet pro případné nahlédnutí do našeho hospodaření. Tradiční náležitosti jako potvrzení o daru pro potřeby daňového přiznání, (ne)zveřejnění vašeho jména na našich stránkách a propagačních materiálech dle vašeho přání  či volné vstupenky a permanentky na oplátku jsou samozřejmostí. Co se týče větších mecenášů, jsou protislužby věcí individuální dohody – stačí napsat řediteli na zetel@buranteatr.cz.

A co se týče načasování – ano, mohl by to od vás být pro nás hezký vánoční dárek. Na oplátku pokorně slibujeme, že se ani příští rok flákat nebudeme.

S pokorou a přáním všeho dobrého

Vaši zchudlí Buránci

Půlka srpna za námi, za necelý měsíc už budeme zase k vidění na Stadecu. Mezi nejmilejší povinnosti šéfdramaturga patří představit, co nového (kromě repríz „starých dobrých“ Polštářů, Buranů, Zvěřinců a Misantropů...) pro vás chystáme.

Ještě na konci října si vpustíme do revíru našeho nového režijního hosta – nedávného absolventa DAMU Mikoláše Tyce (s dramaturgickou dvojicí Šotek – Šotek v zádech), páč my v Buranu se Pražáků nebojíme. Bude režírovat českou premiéru teprve dva roky staré polské komedie Michala Walczaka Amazonie, která vypráví o trudném údělu čerstvých absolventů herectví, ať se již věnují kýčovitým telenovelám o nesnázích lásky nebo těm nejexperimentálnějším pohybově – multimediálním performancím. Trochu crazy komedie, trochu palba do vlastních řad, trochu otázka, jak je to dneska s tou tolik vzývanou „autenticitou“. V hlavních rolích Michal Isteník a Kamila Zetelová.

O nás Buranech se ví, že máme žánrové divadlo rádi. Před lety jsme si troufli na „echt drsnou“ gangsterku, nyní přišel čas na „echt temný“ western. Western na divadle? Na českém divadle? Snad parodie, snad Limonádový Joe, ale brát ty hochy s kolty proklatě nízko vážně? Inu, riskneme to. Budou kolty proklatě nízko, ale bude i vášeň, Bůh, pomsta, touha a vůle žít prostě svůj život. Autory prvního buranského westernu jsou Adam Doležal (ten bude tuto taškařici i režírovat) a Michal Isteník a i jeho název zní stylově - Spálená země (mohl by nést i podtitul Křížová cesta bratří Warlocků z Pulaski, stát Tennessee do státní věznice v Memphisu a zpět). Premiéru plánujeme jako předvánoční dárek.

Bonbónek pro fajnšmekry zjara. Brněnský všeuměl, výtvarník, lyrik, tvůrce nejrůznějších rozkošných ptákovin a utajený génius Jaromír Ryšavý konečně po letech příslibů dokončuje pro BURANTEATR velkolepou poctu jednomu z géniů 20. století – Franku Zappovi. Hra s názvem Zappa v jahodách pojednává o mladé DJce, které se začne zjevovat nečekaně Zappův duch. Režíruje velký zappista Zetel, obsazení bude v BURANTEATRu poněkud nečekané – a zatím utajené.

A konečně vrchol sezony. Hodláme se totiž v červnových vedrech popasovat s klíčovým dílem polského dramatu, legendárními a ve svém celku takřka nehratelnými (350 stran v českém překladu!) Dziady Adama Mickiewicze. Velkolepé básnické drama, inspirované litevským obřadem vyvolávání mrtvých, které se v Čechách nehrála od roku 1899(!) navíc dostane v Zetelově režii formu melodramu. Ano, na Stadecu spatříte nejen nebývalé množství herců, ale uslyšíte i hudbu mladého brněnského komponisty Vojtěcha Dlaska v podání živého orchestru pod řízením šéfdirigenta Městského divadla Brno Ondřeje Tajovského. Nedosti na tom – celá inscenace by měla být součástí velkého výměnného projektu inscenací se spřátelenými divadly ze Slovenska, Polska a Maďarska, na němž naše manažerské mozky pilně pracují. Koncem sezony by se zkrátka měly u nás dít věci dosud nebývalé.

A jeden očekávaný bonus navíc – náš umělecký šéf a boss (Michal) Zetel se rozhodl naložit si k dvěma režiím a náročným organizačním úkolům ještě jednu výzvu a chce zaběhnout v květnu maratón. Ano, čtete správně, 42 195 metrů. Takže držte tomu klukovi palce – a nám všem taky. A přijďte pobejt, bude proč...

Od začátku svého blogu dumám nad tím, zda tady vystavovat poznámky a glosy k tomu, co jsem viděl. Jak říká hezky Ota Petřina na obalu živého alba skupiny Katapult, které mi tuhle věnovali kamarádi se sloganem: „Nevotírej si hubu o Kaťáky!“ - vysvětlovat ten slogan nebudu, to by byla dlouhá historka, když tak si o ni řekněte někdy ústně, vyprávím ji už zcela svobodně, protože ten, komu se původně stala, si ji už nepamatuje:-) – „Není to rozhodně žádná slast vychvalovat či kritizovat své kolegy. Obojí se vymstí.“ Zlatá slova.

Ale zatímco část kritiků (podle přesvědčení nemalé části divadelníků všichni, ale o tom někdy jindy) trpí nenaplněnými uměleckými ambicemi, trpím já poruchou mnohem méně běžnou – nenaplněnými ambicemi kritickými (tak, je to venku, zbývá jen čekat, kdo mi ten coming-out jako první omlátí o hlavu). Nicméně nelze – zvěř na posed a hospodský do České obchodní inspekce nepatří. Proto se výstižných a úderně formulovaných sentencí, břitce zdůvodňujících chválu i hanu, ode mě nedočkáte: leda kdybych se někdy rozhodl emigrovat na druhou stranu barikády. Nicméně trápí mě nejen to, že nemám pravidelný sloupek v prestižním periodiku, v němž bych celé divadelní obci sděloval, jak to vidím. Trápí mě i to, že mě nezvou  do rozličných anket, k udělování cen, neptají se na můj názor, na to, co bych vyzvednul a co pominul... Já totiž, jako skoro každý chlap, žebříčky, TOPky, BESTOFky a výběry sestavuji k smrti rád. Ale co už.

Tak, a dost i té mírné (sebe)ironie. Zachtělo se mi prostě spáchat své „soukromé Radoky“, udělat si pořádek v tom, co jsem za loňský rok viděl, co se mi z toho líbilo nejvíc, pochválit takto ty, které jsem nestihl osobně (pokud mě samozřejmě čtou, což by měli), třebas i někomu něco doporučit. Tak snad vám to k něčemu bude. (Klidně napište do diskuse, že to vidíte úplně jinak nebo mi vynadejte za mizerný vkus, budu jen rád.)

P.S. Vybíral jsem z inscenací, které jsem viděl od začátku září 2010 do konce června 2011, zcela bez ohledu na to, kdy byla jejich premiéra. Inscenace obou "svých" divadel (BURANTEATRu a Městského divadla Brno) pro evidentní podjatost samozřejmě vypouštím.

Nejlepší inscenace:    Muž bez minulosti (Dejvické divadlo)

                                   Její pastorkyňa  (NDM Ostrava)

                                   Večer tříkrálový (Royal National Theatre Londýn)

                                   Chicago (Cambridge Theatre Londýn)

                                   Hospodin aneb Kdopak by se boha bar (Divadlo DNO a Šavgoč)

kamarády s dětmi:      

                                   Jak si hrají tatínkové (tamtéž)

                                   Neposlušná kůzlátka (Buchty a loutky Praha)

                                  

Nejlepší inscenace sezony v Brně: Po zkoušce (Divadlo u stolu)

                                   Luděk Randár (Astrov ve Strýčku Váňovi, MD Zlín)

                                   Martin Siničák (Vogler v Po zkoušce, Divadlo u stolu Brno)

                                   Jiří Štěpnička (Raymond v Blackbirdu, ND Praha)

                                   +

                                   Rory Kinnear (Hamlet v Hamletovi, RNT London)

                                   Helena Dvořáková (Ysé v Poledním údělu, Divadlo v Dlouhé)

                                   Kateřina Králová (Jelena ve Strýčku Váňovi, MD Zlín)

                                   Gabriela Mikulková (Jenůfa v Její pastorkyni, NDM Ostrava)

                                   +

celé obsazení inscenace Mikve (ND Praha)

Scéna roku:               Martin Černý (Polední úděl, Divadlo v Dlouhé)

Svatopluk Sládeček (Korespondence V+W, ND Brno – Reduta)

                                   Jan Štěpánek (Její pastorkyňa, NDM Ostrava)

Hudba roku:              Marek Doubrava (Muž bez minulosti, Dejvické divadlo)

Nikos Engonidis (Její pastorkyňa, NDM Ostrava)

                                   Zuzana Lapčíková (Balady, ND Brno – Reduta)

Režiséři roku:          Martin Františák (zlínský Strýček Váňa a ostravská Pastorkyňa)

Jakub Nvota (zlínský Sluha dvou pánů a Splašené nůžky, pouliční Othello aneb Škrtič benátský a Romeo, Julie a virus)

Macho roku:             Tomáš Maštalír (Petruccio v Zkrocení zlé ženy, SND Bratislava)

Zážitek roku:             24. 518. repríza Pasti na myši (St. Martin's Theatre Londýn). Fakt to hrajou, nevymysleli si to autoři průvodců. Nejangličtější věc (nejen divadlo), kterou jsem v životě viděl.

                                   Magická flétna (Bouffes du Nord Paříž)

                                   Lvíče (Divadlo Komedie Praha)

                                   +

s rozpaky kvůli některým silným momentům a skvostné scéně, ale fakt jsem čekal víc

Korespondence V+W (ND Brno – Reduta)