28. 6. 2011
Mých 7 největších zážitků z Divadla evropských regionů
1) Město. Gočáre, Gočáre...
2) Festivalová atmosféra. To je to, o čem se hodně mluví a málokdy to je. V Hradci se dala krájet. Fakt. Byl jsem poprvé a chci se vrátit.
3) Jak si hrají tatínkové (Divadlo DRAK) - Práce počká, kamarádi počkají, fotbal počká, ale to dítě, Jirko, to dítě nepočká!
4) DRAK jako takový (Červená Karkulka v divadelní laboratoři, Pedrolínův sen, dětský Labyrint a celý vzhled a duch divadla). Já vždycky slyšel, že je to výborné divadlo, párkrát jsem se o tom i přesvědčil, ale koncentrovaně je to zážitek. Do Draku!
5) Hospodin aneb Kdopak by se boha bar (Divadlo DNO a Šavgoč). Kompletní Starý zákon ne ve 120, ale v 45 minutách s přepravkama od piva. Přesně na hraně parodie, poezie a mýtu. Divadlo jedna bázeň, řekl bych jelínkovsky. Hulec v DN výjimečně nepřeháněl. (Dal bych tu odkaz, ale iDN stále bojkotuju, tak si to najděte sami.)
6) Amberville (Divadlo Alfa Plzeň) - Plyšáci jsou ostrý, ale Krteček je ze všech nejdrsnější!
7) Dušan Hřebíček v inscenaci Král je panna (Klicperovo divadlo). Asi půl hodiny jsem si říkal, za co ho na tu Thálii nominovali, když skoro nic nehraje. Právě. V tom je ten kumšt.
P.S.
Sloganem festivalu je pro mě ovšem hitový refrén Inženýra Vladimíra "Jednodušší muži - jednodušší svět"...
2) Festivalová atmosféra. To je to, o čem se hodně mluví a málokdy to je. V Hradci se dala krájet. Fakt. Byl jsem poprvé a chci se vrátit.
3) Jak si hrají tatínkové (Divadlo DRAK) - Práce počká, kamarádi počkají, fotbal počká, ale to dítě, Jirko, to dítě nepočká!
4) DRAK jako takový (Červená Karkulka v divadelní laboratoři, Pedrolínův sen, dětský Labyrint a celý vzhled a duch divadla). Já vždycky slyšel, že je to výborné divadlo, párkrát jsem se o tom i přesvědčil, ale koncentrovaně je to zážitek. Do Draku!
5) Hospodin aneb Kdopak by se boha bar (Divadlo DNO a Šavgoč). Kompletní Starý zákon ne ve 120, ale v 45 minutách s přepravkama od piva. Přesně na hraně parodie, poezie a mýtu. Divadlo jedna bázeň, řekl bych jelínkovsky. Hulec v DN výjimečně nepřeháněl. (Dal bych tu odkaz, ale iDN stále bojkotuju, tak si to najděte sami.)
6) Amberville (Divadlo Alfa Plzeň) - Plyšáci jsou ostrý, ale Krteček je ze všech nejdrsnější!
7) Dušan Hřebíček v inscenaci Král je panna (Klicperovo divadlo). Asi půl hodiny jsem si říkal, za co ho na tu Thálii nominovali, když skoro nic nehraje. Právě. V tom je ten kumšt.
P.S.
Sloganem festivalu je pro mě ovšem hitový refrén Inženýra Vladimíra "Jednodušší muži - jednodušší svět"...
7. 5. 2011
Rozhovor Jana Šotkovského s Janem Šotkovským o Hedě Gablerová - část druhá
Chápu z tvých minulých odpovědí dobře, že to Ibsen bude, ale značně aktualizovaný?
V rovině textové úpravy až tolik ne, byť jsme škrtali hodně, a občas i něco jazykově upravili. Ale kostýmy, scéna, hudba, vystupování a chování postav a především jejich témata – to by mělo být dnešní.
Jsem moc rád, že jsme získali svolení skupiny MIDI LIDI k užití jejich písní v inscenaci. myslím si, že tu prazvláštní třicátnickou frustraci vystihují velmi přesně a zároveň s jistým pobaveným nadhledem. A umí kombinovat tu pro mě vesměs studenou elektroniku se zvláštní poťouchlou hravostí. Taková by měla být i naše Heda. Doufám, že bude.
Třicátnická frustrace – konečně jsme se k tomu dobrali. Takže – nebij mě – generační výpověď?
Podívej, někteří z nás spolu dělají divadlo v BURANTEATRu už sedm let. Začali jsme spolu jako studenti, od té doby jsme dostudovali, pořídili si partnery i partnerky, manžely i manželky, někteří i děti, prošli různými pracovními - a pochopitelně i soukromými - peripetiemi, z lecčehos slevili, ale i v lecčems přitvrdili. A určitě to s výběrem textu i tématem nějak souvisí. I v tom, že si myslím, že máme větší odvahu mluvit o svých problémech, snech a traumatech než před těmi sedmi léty. Že se míň bojíme osobního tónu. Je to logické, lidi mají víc starostí a povinností a slábne touha se scházet se na zkoušky jen pro potěšení být spolu. A sílí touha mluvit – když už se sejdeme – o tom, co je pro nás podstatné.
Koneckonců – když to vezmu velmi obecně – téma Hedy je velmi podobné jako Misantropa a Koní: tedy jak se vyrovnat se světem, do jaké míry se zapojit a přistoupit na jeho hru. A naopak: do jaké míry zůstat stranou. Protože to „zůstání stranou“ může být věrnost sobě samému, může to být neochota dospět a může to být taky jenom póza.
K tomu současnému pocitu: v létě jsem si na Rhodu v náhlém záchatu prázdninové pracovitosti udělal pár poznámek k výkladu textu. Tady je jedna z nich:
Je to svět maloměsta s provinční univerzitou – malých, přízemních, zřejmých vztahů. Včetně jednoho „místního rebela“, místního enfant terrible – Lovborga. Svět jasných pravidel, jasného účelu. Na jedné straně evidentní životní pragmatismus Bracka, Tesmana a Tesmanové, na straně druhé pokoutní večírky u Bracka, kde je „nefalšovaně živo“ A pokrytectví – u Bracka se děje bůhvíco, ale když Lovborg ztropí skandál v bordelu, všichni se o tom dozví a každý slušný dům by mu měl být zavřený. Svět, kterému chybí velikost, skutečné činy. Hedu to štve až k zuřivosti. Problém dneška – kde jsou -„skuteční chlapi“?
Témata, témata... A co herci? Nezapomeň, že do divadla se chodí na ně!
Ale samozřejmě. Víš, my zrovna v případě Hedy nejsme nepoznamenaní. Já jsem o ní učil na JAMU, napsal jsem srovnávací článek o třech jejich inscenacích pro Divadelní revui, společně s Adamem jsme vedli i seminář na Jiráskově Hronově, kde jsme se Hedou dost zabývali. A mli jsme na ni chuť, ale právě pro tu znalost jsme dlouho váhali a diskutovali, jestli jsme schopni přijít s něčím svým, jestli máme výklad, který opravdu vychází z nás. A právě v tomhle ohledu to vychází z herců velmi zásadně. Zažitou představu o doktoru Brackovi kolega Hájek určitě nesplňuje. A to nás právě zajímalo. Stejně jako konfrontace Ibsena a jeho psychologicky důkladných dialogů s naším civilně ironickým stylem herectví.
Ale dominantní je to právě u Katky Dostalové, která hraje Hedu. Ona byla definitivní důvod, proč Hedu Gablerovou dělat. Protože nám přišlo, že je schopná nést témata, o která nám jde. A vzít je za své, protože jsou částečně její. Rozhodně to nebude Heda – fatální lvice. Ale doufám, že to bude Heda zajímavá.
Tak zlom vaz, draku.
Čert tě vem, draku.
3. 5. 2011
Rozhovor Jana Šotkovského s Janem Šotkovským o Hedě Gablerová - část prvá
Premiéry Hedy Gablerové v BURANTEATRu se už kvapem blíží (21. května). Rozhodl jsem se tedy udělat o připravovaném počinu rozhovor s člověkem fundovaným a mě nanejvýš blízkým - dramaturgem inscenace JANEM ŚOTKOVSKÝM (29). Sešli jsme se u něj doma, mile mě pohostil a rozhovor mohl začít...
Není to trochu divné mluvit sám se sebou?
Hele - docela jsem si to oblíbil. Čtu odjakživa hrozně rád rozhovory a přijde mi zábavnější si o věcech s někým příjemně popovídat, než osaměle sepisovat články v potu tváře. Jen jsem nenašel nikoho, kdo by měl čas a chuť ten rozhovor se mnou pořídit. Leda kolega režisér Adam Doležal, ale ten když zkouší, tak nestíhá nic jiného. Tak jsem si zbyl sám.
A není trochu divné povídat si o tom, jaké by mělo být něco, co teprve bude?
Uznávám, že je to trochu vydávání receptu za jídlo. A zároveň klacek do ruky všem, kteří mohou protestovat, že ve výsledku není to, co jsme slibovali. Ale tímhle blogem přistupuju/přistupujeme na hru otevřených karet – dáváme nahlédnout (v rozumné míře) do našeho uvažování o věcech, do toho, že inscenace nevznikají nahodile a samy sebou, že jsou výsledkem (často pracného) uvažování, rozhodování a vylučování nefunkčního.
Tak dobře. Zeptám se rovnou - není těch Hed Gablerových kolem nás trochu moc?
Ani bych neřekl. Za posledních třicet let bude naše inscenace osmá profesionální Heda Gablerová v Čechách (mě přišla asi nejhezčí tahle). Ale je pravda, že Ibsen posledních dvacet třicet let zažívá celosvětově – nebo alespoň celoevropsky – velký boom a Heda je jednou z her, které ten boom táhnou. Něco na té Hedě asi je.
A co?
To je otázka...
Sám sis naběhl.
Nevím. Zkusím si tipnout na základě toho, jak jsme uvažovali my.
Před sto lety Heda zřejmě obecně přišla všem jako démonická hrdinka, jako fatální lvice pod dusným příkrovem maloměšťáckého manželství, nebývale temná postava. „Tato vtělená ďáblice, pustá a zprahlá vnitřně, dům obydlený všemi démony perversity, zkažená a otrávená od kořene, přinášející smrt muži, na němž spočinula svým zrakem“, takhle vzrušeně odsuzoval Hedu před sto lety F. X. Šalda. Krátce byla brána jako figura exkluzivní, tvor výjimečný, ale právě tou výjimečností určený k zániku.
Nám s Adamem Heda přišla jako vcelku obyčejná žena, která žije v relativním dostatku, má manžela, který o ni pečuje, velký dům, nemusí moc pracovat – ostatně ani žádné kariérní ambice nemá. Vlastně ji nic nechybí, i nějaký ten ctitel (starosvětsky řečeno) by se našel, je stále pohledná, energie k životu má dost. Ale nudí se.
Nudí?
Nudí. Ale není to taková ta apartní, dekadentní zhýralá nuda, není to ani ta čechovovská frustrující prázdnota maloměsta. Je to zoufalá touha, ABY SE NĚCO KONEČNĚ STALO. Touha po velikosti, po velkolepém gestu, mimořádném činu. Po něčem, co dá životu opravdu smysl, co ho změní. Ona pravda moc neví, jak by to mělo vypadat. Ale na intenzitě té touhy to nic nemění.
Jak to tak říkáš, tak se mi zdá, že dramatický typ Hedy už není nijak exkluzivní, ale široce rozšířený.
Určitě je nám mnohem bližší než před sto lety. A Heda vychází z inscenací z poslední doby, které jsem viděl, nebo o nich četl, nepochybně mnohem sympatičtěji.
Pak je tam ještě latentní feministický akcent – Heda nechce být vlastně ani manželkou, ani milenkou, ani matkou. Nemá potřebu dojít naplnění v žádné tradiční ženské roli. A najednou zjistí, že ji tím pádem nikdo nepotřebuje. Že nikdo z jejich dávných kamarádů ji nechce vnímat jako člověka, jako parťáka, jako přítele. Všichni ji chtějí jako perfektní milenku, starostlivou manželku, jako vzornou matku. To je asi nejpodstatnější základ Hedina pocitu, že pro ni na tomhle světě už není místo.
Slyšel jsem správně – „dávných kamarádů“?
Slyšel. Měli jsme představu toho, že Heda, Brack, Tesman a Løvborg byli kdysi vyhlášená „báječná parta“, kteří žili život jako jeden velký mejdan a snaili právě o velikosti a os slávě, svět jim ležel u nohou atd. To co žijí teď, je vlastně vystřízlivění z generačních iluzí. Ale Heda je jediná, která to vyostřeně vnímá – jak zešedli, zbanálněli, zařídili se ve světě, azčali budovat kariéry, domy, dělat děti. Ona nic z toho nechce. Heda – když to řeknu velmi banálně – „hledá ztracený čas“, chce aby bylo všechno, jako když jim bylo devatenáct nebo dvacet.
Není to krapet nedospělé?
Je. Ale je to podobně - chceš-li - problematický postoj, jako je Tesmanův „dospělý“ konformismus. Moc jsme si oblíbili jednu Tesmanovu repliku - když se dozví, že konkurs na místo šéfa katedry nebude tak formální, jak očekával, křičí na Bracka: „Vždyť přece vůči mně by to byla neslýchaná drzost! Vždyť já jsem přece ženatý člověk!“
TO BE CONTINUED...
19. 4. 2011
Elegie za frajera
Nejdřív jsem ho viděl v televizi, ve „věhlasném“ detektivním seriálu Detektiv Martin Tomsa. Všechny ostatní vzpomínky na toto dílko překryl milosrdný čas, ale způsob, jakým hrál svého stárnoucího podváděného manžela a jeho závěrečná zpověď se mi ale vryla do paměti. Do civilistní televizní machy vstoupil Herec. Ptal jsem se mamky, co je to za herce – řekla mi „Ladislav Lakomý“ tónem, jakože tohle by i čtrnáctiletý puberťák snad už měl vidět.
Nejprvněji jsem ho viděl na divadle jako Jaba Torrance v Sestupu Orfeově v „Mahence“. I tady měl jeho výstup emocionální napětí převyšující zbytek inscenace. Ta nevysoká postava, drobná gesta a nijak křiklavě silný hlas se jakoby nehodily na velké divadlo - a přece žádný problém se zvládnutím toho kdysi operního prostoru neměl. Jakoby stačilo jindy sametový hlas posunout do výhrůžně chraptivé polohy a umírající, ale nikoli méně nebezpečný domácí tyran Jabe byl na světě. Lekce o samozřejmosti herecké techniky – jak je nebývalá, mi došlo, až když jsem jindy sledoval trápení se jiných. "Vždycky na mě působila jakási zvláštní křehkost jeho hereckého projevu: hlas charakteristického timbru, nepatetický, věcný, logicky se řetězící a naléhavý způsob intonování, nenápadný zjev, který se neprosazuje agresí či vnějšími prostředky, ale neodbytnou vnitřní silou pravdy postav, jež přijal za své..." - lépe než můj pedagog to říct nedovedu.
Nejdojemnější byl pro mne v Durychově Boží duze v Divadle u stolu. Zázrak pozdní lásky zpřítomnil tak suverénně, že se i po letech jeho výkon vzpírá jakékoli shrnující formulaci. Byl to skutečný duchovní zážitek – neokázalý a strhující.
Nejvíc mě pobavil na téže scéně v Čechovově Labutí písni – ten příběh zestárlého herce sehrál bez jakéhokoli sentimentu a sebedojímání, se skvostnou sebeironií vůči všemu „mistrovství“ a „bardství“.
Nejvíc radosti mi způsobil svou četbu klasické detektivky Agathy Christie Vražda Rogera Ackroyda. Je to jedna z těch nahrávek mluveného slova, které se dá pouštět i jako hudba na dobrou noc – jen se nechat ukolébat tou příjemnou barvou hlasu...
Nejvíc mě překvapil v televizní inscenaci Přidalovy (původně rozhlasové) hry Elektrický nůž. On, typický představitel rozervaných intelektuálů, myslitelů, filozofů a šlechticů ducha, měl sehrát estébáckou ventru, která ani po letech necítí žádnou vinu za zničené životy druhých, jen pudový strach o sebe samého. Byl výtečný.
Nejvíc jsem se cítil obdarován, když jsem s ním v Městském divadle mohl zkoušet Vögelovu Dobře rozehranou partii. Brali jsme tu vzácnou konstelaci obsazení jako svátek a od začátku se báli, že bude pomíjivý. Netušili jsme, že až tolik. I tak to byl zážitek, o kterém bych rád jednou vyprávěl vnoučatům – přes trampoty těla byl vzhledem k věku v neuvěřitelné kondici, bystrý, pohotový, sebeironický až po všechny rozkošnosti, jako když hlasem znaveného tragéda požádal o zkrácení zkoušky a pak jen nenápadně na odchodu šeptnul, že přece za chvíli začíná v televizi fotbal.
Slušných herců je hodně, opravdu dobrých málo, těch velkých ještě míň. Těch, o kterých se dá říct, že jsou „frajeři“ v pravém smyslu slova, pak úplně nejmíň. On frajer byl.
Slušných herců je hodně, opravdu dobrých málo, těch velkých ještě míň. Těch, o kterých se dá říct, že jsou „frajeři“ v pravém smyslu slova, pak úplně nejmíň. On frajer byl.
Na shledanou, pane Lakomý.
22. 3. 2011
O názvech a titulech
„Název hry nemusí být jídelní lístek. Čím méně prozrazuje o obsahu, tím je lepší,“ pravil kdysi G. E. Lessing, klasik naší (dramaturgické) branže. Inu, jak kdy a jak kde.
Dlouhou dobu (vlastně po celou dobu jejího uvádění) byla nejnavštěvovanější inscenací BURANTEATRu Mametova Sexuální perverze v Chicagu. Zlí jazykové (s kolegou Petrem Tlustým na prvním místě) tvrdili, že je to jenom proto, že má slovo „sex“ v názvu. Zpětně si říkám, že na tom asi leccos bylo. Divadlo neznámé, autor neznámý, inscenace sice krátká a zábavná, ale takových (dodávám samožersky) jsme měli víc, a přece se na Perverzi chodilo dvakrát víc než na všechno ostatní. V zájmu udržení této dramaturgické linie jsme nahradili po jejím stažení z repertoáru Perverzi titulem obdobně úderným – hrou Jak sbalit ženu, kterou pro nás napsal Tomáš Baránek. Nebyl to vysloveně dramaturgický kalkul, ale tušili jsme, že o inscenaci bude zájem. A taky že ano. Dlužno dodat, že narozdíl od Sexuální perverze, kde se o sexu pouze hojně mačisticky plká (a ani to nijak zvlášť perverzně), je název Tomášovy hry vskutku onen jídelní lístek.
Máme krizi, jak se nejen v divadle s oblibou opakuje, a nastal tudíž čas značek. Prověřených jistot. A inscenaci prodává buď osvědčený titul, nebo osvědčený herec. A i v malém divadle je dost poznat, když inscenaci táhne a propaguje známý titul, ať je to Misantrop nebo Skleněný zvěřinec. Co naplat, lidi nejraději chtějí vidět to, co už viděli a slyšet to, co už slyšeli, na koncerty si chodíme poslechnout to, co už známe z cédéčka, a do kina na Harryho Pottera si ověřit, jestli tam z knížky narvali co nejvíc a být zklamán, že vypustili právě moje oblíbené pasáže.
Titul může divák znát z povinné četby (Hamlet, Cyrano či Manon Lescaut), ze známé a oblíbené knihy nebo ze známého a oblíbeného filmu (což bývá často totéž, neboť úspěšný spisovatel už jen kvůli honoráři uvidí svoji knihu raději zfilmovanou než zdivadelněnou). Proto ta zběsilá móda adaptování filmů pro jeviště, která už začíná být zdrojem vydatné kritiky - já se na ni dívám shovívavě, po celou svou existenci film hojně vykrádal kvalitní dramatiku, nenastal mu to tedy čas aspoň pár let vracet?
Co se osvědčených herců týče, jsou to - až na výjimky - ti z televize známí, zkrátka, jak říká jedna moje dramaturgická přítelkyně, „mediálové“. Jenže co s tím v době, kdy je nových seriálů na všech možných i nemožných kanálech tolik, že mediálové jsou všichni a nikdo? Buď jak buď, my stejně v ansámblu žádného mediála nemáme, nepočítáme-li kolegyni Zetelovou, hvězdu soutěžních pořadů pro děti a kolegu Isteníka, který je poslední dobou dost populární na Brně – Střed, hlavně mezi Kounicovou 9 a 21.
Náš nejnovější problém s názvem je Crimpův Venkov, což je inscenace sice – myslím si – povedená, ale s názvem až běda neúderným. Už jsem i zaslechl od kohosi, že na to nepůjde, protože ho ten Lada moc nebere. Venkov – co to je?, ptá se náhodný divák, nic si pod tím nepředstaví (nanejvýš sondu do problémů českého zemědělství) a míjí tuto programovou položku bez povšimnutí. Že je to dost napínavá psychologická bitva v manželském trojúhelníku, skorem psychologický thriller, to název nenaznačí ani v nejmenším. Neustále padaly návrhy, jak v propagaci zkapitalizovat, že kolegyně Zetelová se v inscenaci vysvleče až do spodního prádla – režisér Doležal navrhl celou inscenaci přejmenovat na úderné „Kozy ven, kov!“, ale pro přílišnou podbízivost jsme to zavrhli. Nakonec jsme ale stejně nevydrželi a dali jsme inscenaci nový podtitul: „Sex, drogy a rock'n'roll na anglickém venkově.“ Byl jsme pro, ale sám teď nevím – o sex pravda v inscenaci jde, o drogy taky, ba i pár dusných fatálních songů PJ Harvey tam zazní: ale je to opravdu výstižné shrnutí toho, oč jde? A na druhou stranu – nestačí u titulu i podtitulu, že jsou prostě chytlavé a nic shrnovat nemusí? Zdálo by se, že nezávislá divadla PR problémy neřeší, ale opak je pravdou – ten neustálý balanc na hraně mezi nesrozumitelností a podbízivostí je dost náročný. Ostatně – jaký název by přitáhl do divadla vás?
6. 3. 2011
Krátká chvála (sebe sama coby textaře)
V době nejrůznějšího remcání, skuhrání a nadávání (jako bychom nežili v nejbezpečnějších a nejbohatších časech, jaké nás v těchto zeměpisných končinách mohly za pár posledních tisíciletí potkat) jsem se rozhodl plout proti proudu a věnovat se ve svém blogu příležitostně chvále někoho (nebo něčeho), kdo/co si to zrovna zaslouží. A abych to vzal popořádku, rozhodl jsem se začít sám sebou.
V roce 2010 se mi totiž hned dvojím způsobem povedlo splnit si dětský sen a pootevřít dvířka do světa textování populární hudby - a začít se tak skromně přibližovat k velikánům ráže Zdeňka Borovce, Eduarda Krečmara či Jiřího Aplta.
Jednak díky muzikálu Trůn pro královny, který jsem zplodil s Matějem Plíhalem a který je stále k vidění v brněnském Studiu Marta - z Trůnu kromě lyrického duetu, který se líbí zejména dámám, upozorňuju na oblíbený song kolegy Lukáše Riegra, který by se jistě na žádné z předrevolučních Port neztratil - je vidět, že Plíhalovo jablko nepadlo daleko od stromu.
Jednak - a zejména - díky vycházející star Orontu Orontsenovi, jehož vystoupení je pravidelně k vidění v BURANTEATRu v rámci inscenace Misantrop. Norsko-český text jeho singlu Skröll! vznikl zhruba za čtyři a půl minuty podle známé definice popového textu "měl by být o ničem, nejlépe však o lásce" a je to na něm - doufám - vidět. Pěkný poslech!
P.S.
Dneska jsem při procházce zplodil text nový, jelikož kolegovi Plíhalovi se opět zachtělo do hitparád, po důkladném pročtení jsem však usoudil, že bez něj svět i Plíhal obejde. Tak snad příště, z roku 2011 ještě cosi zbývá...
V roce 2010 se mi totiž hned dvojím způsobem povedlo splnit si dětský sen a pootevřít dvířka do světa textování populární hudby - a začít se tak skromně přibližovat k velikánům ráže Zdeňka Borovce, Eduarda Krečmara či Jiřího Aplta.
Jednak díky muzikálu Trůn pro královny, který jsem zplodil s Matějem Plíhalem a který je stále k vidění v brněnském Studiu Marta - z Trůnu kromě lyrického duetu, který se líbí zejména dámám, upozorňuju na oblíbený song kolegy Lukáše Riegra, který by se jistě na žádné z předrevolučních Port neztratil - je vidět, že Plíhalovo jablko nepadlo daleko od stromu.
Jednak - a zejména - díky vycházející star Orontu Orontsenovi, jehož vystoupení je pravidelně k vidění v BURANTEATRu v rámci inscenace Misantrop. Norsko-český text jeho singlu Skröll! vznikl zhruba za čtyři a půl minuty podle známé definice popového textu "měl by být o ničem, nejlépe však o lásce" a je to na něm - doufám - vidět. Pěkný poslech!
P.S.
Dneska jsem při procházce zplodil text nový, jelikož kolegovi Plíhalovi se opět zachtělo do hitparád, po důkladném pročtení jsem však usoudil, že bez něj svět i Plíhal obejde. Tak snad příště, z roku 2011 ještě cosi zbývá...
28. 2. 2011
Jak šel Šotek do války
Tak tedy blogger... A dokonce blogger ve válečném stavu. I když, mezi námi, jakápak válka, kdo je z naší trojice nejhutnější, nejpsavější, nejpreciznější ve formulacích a jako webový glosátor nejdovednější, je snad zcela jasné, nebo ne? (To jen tak na okraj a na začátek, abychom tenhle pošťuchovací humor mohli pro příště nechat stranou.)
Zkrátka tahle vymoženost dneška plkat si v kyberprostoru, co člověku klávesa na prst přinese, je příliš lákavá, než abychom ji odolali. A abychom rovněž odolali výzvě přetahovat si čtenáře a čtenářky, fanynky a fanoušky, budou-li jaké/jací. Zároveň ale každý budeme žvanit o tom svém – v mém případě tudíž asi o dramaturgii, tématech, přesazích, textech, škrtech, výkladech a tak. A možná vůbec o tom, co to ta dramaturgie je. (On to totiž nikdo moc neví, zejména ti, co pracují v divadle.) Časem – říkám si, když se zasním – by toho mohlo být takové malinké skriptum praktické dramaturgii, něco jako Co v Hořínkovi nenajdete.
Hlavně je to ale jen jiný pokus o komunikaci s vámi, co máte divadlo (aspoň občas) rádi a co do něho (aspoň občas) chodíte. Pokus vést rozhovor o tom či onom jinak než inscenací. Tak to taky tak berte a diskuse se nebojte. (Se mnou teda, s Isteníkem jo, to je hulvát.)
Tak tohle byl takový vstřícně familiární úvod a příště už o něčem seriózním.
P.S. A proč Šotkův blog? Inu, mé občanské jméno je sice Jan Šotkovský, ale už od mateřské školky se mi až na výjimky neříkalo jinak než Šotek. Na základní jsem se tím trápil hodně, na gymplu míň, na vysoké jsem si zvykl (hlavně, když jsem zjistil, že tátovi tak říkají dodnes) a časem jsem z toho udělal trademark. A tak se s vámi pro dnešek loučím posledními dvěma verši Snu noci svatojánské v překladu Josefa Václava Sládka: „Chcete-li však zatleskati,/ Šotek vám to vděčně splatí.“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
About Me
- Jan Šotkovský
- Jan Šotkovský (30) - narozen v Havířově, absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví a autor čerstvě dopsané disertace tamtéž. Dramaturg BURANTEATRu a Městského divadla Brno, manžel, příležitostný kuchař, disko- a vinylofil, estét. Má rád divadlo. Vážně.