22. 3. 2011
O názvech a titulech
13:49 | Vystavil
Jan Šotkovský |
Upravit příspěvek
„Název hry nemusí být jídelní lístek. Čím méně prozrazuje o obsahu, tím je lepší,“ pravil kdysi G. E. Lessing, klasik naší (dramaturgické) branže. Inu, jak kdy a jak kde.
Dlouhou dobu (vlastně po celou dobu jejího uvádění) byla nejnavštěvovanější inscenací BURANTEATRu Mametova Sexuální perverze v Chicagu. Zlí jazykové (s kolegou Petrem Tlustým na prvním místě) tvrdili, že je to jenom proto, že má slovo „sex“ v názvu. Zpětně si říkám, že na tom asi leccos bylo. Divadlo neznámé, autor neznámý, inscenace sice krátká a zábavná, ale takových (dodávám samožersky) jsme měli víc, a přece se na Perverzi chodilo dvakrát víc než na všechno ostatní. V zájmu udržení této dramaturgické linie jsme nahradili po jejím stažení z repertoáru Perverzi titulem obdobně úderným – hrou Jak sbalit ženu, kterou pro nás napsal Tomáš Baránek. Nebyl to vysloveně dramaturgický kalkul, ale tušili jsme, že o inscenaci bude zájem. A taky že ano. Dlužno dodat, že narozdíl od Sexuální perverze, kde se o sexu pouze hojně mačisticky plká (a ani to nijak zvlášť perverzně), je název Tomášovy hry vskutku onen jídelní lístek.
Máme krizi, jak se nejen v divadle s oblibou opakuje, a nastal tudíž čas značek. Prověřených jistot. A inscenaci prodává buď osvědčený titul, nebo osvědčený herec. A i v malém divadle je dost poznat, když inscenaci táhne a propaguje známý titul, ať je to Misantrop nebo Skleněný zvěřinec. Co naplat, lidi nejraději chtějí vidět to, co už viděli a slyšet to, co už slyšeli, na koncerty si chodíme poslechnout to, co už známe z cédéčka, a do kina na Harryho Pottera si ověřit, jestli tam z knížky narvali co nejvíc a být zklamán, že vypustili právě moje oblíbené pasáže.
Titul může divák znát z povinné četby (Hamlet, Cyrano či Manon Lescaut), ze známé a oblíbené knihy nebo ze známého a oblíbeného filmu (což bývá často totéž, neboť úspěšný spisovatel už jen kvůli honoráři uvidí svoji knihu raději zfilmovanou než zdivadelněnou). Proto ta zběsilá móda adaptování filmů pro jeviště, která už začíná být zdrojem vydatné kritiky - já se na ni dívám shovívavě, po celou svou existenci film hojně vykrádal kvalitní dramatiku, nenastal mu to tedy čas aspoň pár let vracet?
Co se osvědčených herců týče, jsou to - až na výjimky - ti z televize známí, zkrátka, jak říká jedna moje dramaturgická přítelkyně, „mediálové“. Jenže co s tím v době, kdy je nových seriálů na všech možných i nemožných kanálech tolik, že mediálové jsou všichni a nikdo? Buď jak buď, my stejně v ansámblu žádného mediála nemáme, nepočítáme-li kolegyni Zetelovou, hvězdu soutěžních pořadů pro děti a kolegu Isteníka, který je poslední dobou dost populární na Brně – Střed, hlavně mezi Kounicovou 9 a 21.
Náš nejnovější problém s názvem je Crimpův Venkov, což je inscenace sice – myslím si – povedená, ale s názvem až běda neúderným. Už jsem i zaslechl od kohosi, že na to nepůjde, protože ho ten Lada moc nebere. Venkov – co to je?, ptá se náhodný divák, nic si pod tím nepředstaví (nanejvýš sondu do problémů českého zemědělství) a míjí tuto programovou položku bez povšimnutí. Že je to dost napínavá psychologická bitva v manželském trojúhelníku, skorem psychologický thriller, to název nenaznačí ani v nejmenším. Neustále padaly návrhy, jak v propagaci zkapitalizovat, že kolegyně Zetelová se v inscenaci vysvleče až do spodního prádla – režisér Doležal navrhl celou inscenaci přejmenovat na úderné „Kozy ven, kov!“, ale pro přílišnou podbízivost jsme to zavrhli. Nakonec jsme ale stejně nevydrželi a dali jsme inscenaci nový podtitul: „Sex, drogy a rock'n'roll na anglickém venkově.“ Byl jsme pro, ale sám teď nevím – o sex pravda v inscenaci jde, o drogy taky, ba i pár dusných fatálních songů PJ Harvey tam zazní: ale je to opravdu výstižné shrnutí toho, oč jde? A na druhou stranu – nestačí u titulu i podtitulu, že jsou prostě chytlavé a nic shrnovat nemusí? Zdálo by se, že nezávislá divadla PR problémy neřeší, ale opak je pravdou – ten neustálý balanc na hraně mezi nesrozumitelností a podbízivostí je dost náročný. Ostatně – jaký název by přitáhl do divadla vás?
6. 3. 2011
Krátká chvála (sebe sama coby textaře)
9:33 | Vystavil
Jan Šotkovský |
Upravit příspěvek
V době nejrůznějšího remcání, skuhrání a nadávání (jako bychom nežili v nejbezpečnějších a nejbohatších časech, jaké nás v těchto zeměpisných končinách mohly za pár posledních tisíciletí potkat) jsem se rozhodl plout proti proudu a věnovat se ve svém blogu příležitostně chvále někoho (nebo něčeho), kdo/co si to zrovna zaslouží. A abych to vzal popořádku, rozhodl jsem se začít sám sebou.
V roce 2010 se mi totiž hned dvojím způsobem povedlo splnit si dětský sen a pootevřít dvířka do světa textování populární hudby - a začít se tak skromně přibližovat k velikánům ráže Zdeňka Borovce, Eduarda Krečmara či Jiřího Aplta.
Jednak díky muzikálu Trůn pro královny, který jsem zplodil s Matějem Plíhalem a který je stále k vidění v brněnském Studiu Marta - z Trůnu kromě lyrického duetu, který se líbí zejména dámám, upozorňuju na oblíbený song kolegy Lukáše Riegra, který by se jistě na žádné z předrevolučních Port neztratil - je vidět, že Plíhalovo jablko nepadlo daleko od stromu.
Jednak - a zejména - díky vycházející star Orontu Orontsenovi, jehož vystoupení je pravidelně k vidění v BURANTEATRu v rámci inscenace Misantrop. Norsko-český text jeho singlu Skröll! vznikl zhruba za čtyři a půl minuty podle známé definice popového textu "měl by být o ničem, nejlépe však o lásce" a je to na něm - doufám - vidět. Pěkný poslech!
P.S.
Dneska jsem při procházce zplodil text nový, jelikož kolegovi Plíhalovi se opět zachtělo do hitparád, po důkladném pročtení jsem však usoudil, že bez něj svět i Plíhal obejde. Tak snad příště, z roku 2011 ještě cosi zbývá...
V roce 2010 se mi totiž hned dvojím způsobem povedlo splnit si dětský sen a pootevřít dvířka do světa textování populární hudby - a začít se tak skromně přibližovat k velikánům ráže Zdeňka Borovce, Eduarda Krečmara či Jiřího Aplta.
Jednak díky muzikálu Trůn pro královny, který jsem zplodil s Matějem Plíhalem a který je stále k vidění v brněnském Studiu Marta - z Trůnu kromě lyrického duetu, který se líbí zejména dámám, upozorňuju na oblíbený song kolegy Lukáše Riegra, který by se jistě na žádné z předrevolučních Port neztratil - je vidět, že Plíhalovo jablko nepadlo daleko od stromu.
Jednak - a zejména - díky vycházející star Orontu Orontsenovi, jehož vystoupení je pravidelně k vidění v BURANTEATRu v rámci inscenace Misantrop. Norsko-český text jeho singlu Skröll! vznikl zhruba za čtyři a půl minuty podle známé definice popového textu "měl by být o ničem, nejlépe však o lásce" a je to na něm - doufám - vidět. Pěkný poslech!
P.S.
Dneska jsem při procházce zplodil text nový, jelikož kolegovi Plíhalovi se opět zachtělo do hitparád, po důkladném pročtení jsem však usoudil, že bez něj svět i Plíhal obejde. Tak snad příště, z roku 2011 ještě cosi zbývá...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Blog Archive
About Me
- Jan Šotkovský
- Jan Šotkovský (30) - narozen v Havířově, absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví a autor čerstvě dopsané disertace tamtéž. Dramaturg BURANTEATRu a Městského divadla Brno, manžel, příležitostný kuchař, disko- a vinylofil, estét. Má rád divadlo. Vážně.
Oblíbené
Pravidelní čtenáři
Používá technologii služby Blogger.