Šotkův blog - moudra z dramaturgické kuchyně

Jsou věci, u kterých mě těší, že se nemění. Třeba anketa Lidových novin o Knihu roku. Každý rok nad jejími podrobnými výsledky strávím fůru času a zjišťuji, a) s potěšením, s kým vším jsem se vkusově shodl, b) s radostí, že to, co mám nepřečteno doma, by mohlo být fakt pěkné, c) s nadějí, že některé radosti najdu pod stromečkem, d) s hrůzou, co všechno je třeba zakoupit či zapůjčit a poté přečíst nebo aspoň zevrubně prolistovat (a je na to jenom rok!), e) s šokem, kolik dobrého a zajímavého zase vyšlo a já se o spoustě toho ani nedozvěděl.

A jelikož mě ta anketa baví, dávám k lepšímu, jak bych hlasoval, kdyby mi zavolali (nezavolali, ale jednou jistě...:-))

1) Julian Barnes - Vědomí konce (Odeon, 2012). "Všechno se to sčítá. Kumuluje se to. A nakonec zůstává už jen neklid. Značný neklid." (Ne)doporučeno všem, kteří si myslí, že ví, co prožili.
Jo Nesbø - Spasitel (Host, 2012). Detektivka, která se čte jako detektivka (skvělá). Kniha, která člověka donutí si přivstat a dočíst do konce, než se vzbudí dítě.
Vladislav Chvála a Ludmila Trapková - Rodinná terapie psychosomatických poruch (Rodina jako sociální děloha) (Portál, 2004).

Spíše se přiznám, že mě fascinuje postoj dědiců J. Z. Nováka, kteří jsou schopni žalovat překladatele za pouhé užití něčího překladu(!) samotného názvu(!) díla (Novák – Jak je důležité míti Filipa, Dominik – Jak důležité je mít Filipa). A to proto, že žijeme vcelku evidentně v epoše, kdy copyright v někdejším slova smyslu již zhynul, nebo právě dodělává. A to jednak kvůli složitě kontrolovatelnému šíření děl prostřednictvím internetu, jednak kvůli masovému rozmachu „uměleckého tvoření“, které je v 99 procentech jen více či méně umným sestavováním už existujících vzorců a panelů – romantická představa umělce jako jedinečné individuality, jehož dílo je (slovy autorského zákona) „jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora“, se jeví v praxi jako stále méně udržitelná (v populární hudbě je to už dosti zřejmé). Vracíme se ovšem k situaci historicky známé - kupříkladu alžbětinský dramatik se rozhodně cítil spíše jako součást čilého mezitextového navazování a čerpání z kolektivní zásobárny obrazů, situací a metafor, než jako „jedinečný tvůrce“.
K etické a právní stránce situace jen dva argumenty – první pregnantně použil Rudo Leška v diskusi s Pavlovským na iDN: „Každý divák vie, čo je Ako je dôležité mať Filipa. Priznaním autorského práva titulu preloženého diela ale staviame druhého prekladateľa do situácie, že nemôže divákom povedať, čo je vlastne predmetom jeho prekladu (nemôže predsa divákom hovoriť To je tá slávna Wildeova komédia, ktorá sa doteraz hrala pod titulom, ktorý bol preložený inak, ale nemôžem prezradiť ako) a situáciu nerieši ani uvedenie originálu, lebo nie každý vie anglicky a navyše čo s prípadom, keď je to z málo známeho jazyka.“ Ještě podstatnější je otázka druhá – ono Pavlovského „tak jedinečné, tak obdivuhodné a z překladatelského hlediska záviděníhodné“ „tvůrčí překladatelské gesto J. Z. Nováka“ je obyčejná substituce. Wildův název je založen na homonymní slovní hříčce mezi jménem Ernest a slovem earnest – je vcelku jasné, že českých jmen, která analogickou hříčku umožňují, je minimum (osobně bych řekl, že přesně jedno). Nejde tedy o výsostně originální kreativní řešení – jen o funkční a chytrý výběr z dosti omezeného počtu možností. Zdá se mi to jen krok od situace, kdy si někdo (abych si vypůjčil metaforu, která zazněla v zajímavé diskusi na toto téma na webu Okoun) bude chtít nechat ochránit copyrightem překlad anglického „London“ českým „Londýn“.