Šotkův blog - moudra z dramaturgické kuchyně

Jsou věci, u kterých mě těší, že se nemění. Třeba anketa Lidových novin o Knihu roku. Každý rok nad jejími podrobnými výsledky strávím fůru času a zjišťuji, a) s potěšením, s kým vším jsem se vkusově shodl, b) s radostí, že to, co mám nepřečteno doma, by mohlo být fakt pěkné, c) s nadějí, že některé radosti najdu pod stromečkem, d) s hrůzou, co všechno je třeba zakoupit či zapůjčit a poté přečíst nebo aspoň zevrubně prolistovat (a je na to jenom rok!), e) s šokem, kolik dobrého a zajímavého zase vyšlo a já se o spoustě toho ani nedozvěděl.

A jelikož mě ta anketa baví, dávám k lepšímu, jak bych hlasoval, kdyby mi zavolali (nezavolali, ale jednou jistě...:-))

1) Julian Barnes - Vědomí konce (Odeon, 2012). "Všechno se to sčítá. Kumuluje se to. A nakonec zůstává už jen neklid. Značný neklid." (Ne)doporučeno všem, kteří si myslí, že ví, co prožili.
Jo Nesbø - Spasitel (Host, 2012). Detektivka, která se čte jako detektivka (skvělá). Kniha, která člověka donutí si přivstat a dočíst do konce, než se vzbudí dítě.
Vladislav Chvála a Ludmila Trapková - Rodinná terapie psychosomatických poruch (Rodina jako sociální děloha) (Portál, 2004).