8. 8. 2011
Dva citáty, nad kterými furt přemýšlím...
Dva citáty z rozhovorů pánů, kterých si kvůli hodně věcech vážím a které mi umožňují nezbláznit se z arogance, agresivity a všeználkovství, na které člověk naráží v 98 procentech internetových diskusí (že tam taky člověk furt leze, když tuší, co ho tam potká...)
Přemysl Rut
Tvrdíte, že česká povaha je mizerná, hovoříte dokonce o distanci od české společnosti. Co je na ní tak špatného?
Přemysl Rut: Já jsem asi nespravedlivý a zcela jistě poznamenaný zážitkem z mládí, z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nedovedu zapomenout, jak se tehdy v mé generaci začala měnit atmosféra. Jak moji vrstevníci pod různými praktickými záminkami každý den zmenšovali prostor, který jsme měli k životu. Že ho nakonec zůstalo tak málo, to nezpůsobila okupační vojska ani ústřední výbor strany. Takovou moc žádná vláda nemá. Může se zbavit svých politických nepřátel, svých rivalů, ale se svými skutečnými nepřáteli, s těmi, kteří nepřijmou její mocenský řád, její hodnotový žebřík služebních postupů a kariér, nesvede žádný režim vůbec nic. Tím hroznější bylo sledovat, kolik lidí je ochotno ten systém spoluvytvářet, doplňovat jeho "členskou základnu", účastnit se jeho rituálů a dávat se jím odměňovat. Vzduch tady nezkazil žádný Husák, Bilak nebo jiný protagonista politických anekdot, zkazila si ho generace, s kterou jsem chodil do školy, když ochotně zalidnila všechny instituce, které pro ni režim připravil, a přijala výhody, které jí nabídl. Dodnes poznám ten typ fyziognomie, tu tvář formovanou normalizací. Přijdu na úřad, vstoupím do kanceláře - ano, sedí tam, je to ona. Začínám chápat, že už ji nepřežiju.
(více tady)
Petr Hruška s Karlem Šiktancem
Petr Hruška: Já jsem pořád přesvědčen, že pro kteroukoliv dobu platí, že se vlastně nejvíc její charakter pozná podle toho, jak se umějí lidé chovat právě k těm věcem, které nejsou v jejich „hospodářské moci", které nejsou schopny běžného provozu, které úplně neřídíme. Které jsou tak trochu tajemné, které možná dokonce ani neznáme - neboť i k těmhle věcem se můžeme chovat různým způsobem. Můžeme je zakazovat, pomíjet, dělat, že nejsou nebo že nejsou důležité, můžeme se jim posmívat, ovšem můžeme si z nich taky udělat předmět adorace, můžeme je přeceňovat, vzývat, využívat k propagandě... Nebo jim můžeme klidně a tiše přiznávat jejich nenahraditelnou roli, s níž vytvářejí jakousi důležitou „příčetnost" společnosti, její duševní sílu, která se nakonec promítne do všeho... A tuto roli pak bez velkého halasu přirozeně podporovat, protože se tady rozhoduje přece o naší vlastní síle.
Karel Šiktanc: Ono se taky může ukázat, že společnost se bude ocitat ve stále hlubších depresích, zmatcích a nespokojenostech, že ústavy pro duševně nemocné se budou přeplňovat, počet sebevražd bude narůstat - jasný vzkaz: ti lidé něco potřebují, a neví se co. Samozřejmě neříkám, že potřebují zrovna poezii, ale i ona přece mezi jiným patří k těm „jiným oblastem", co jsou schopny životu dodávat jakýsi jiný lidský rozměr a prostor, kterého je vždycky tolik třeba...
 |
| Přemysl Rut |
Přemysl Rut
Tvrdíte, že česká povaha je mizerná, hovoříte dokonce o distanci od české společnosti. Co je na ní tak špatného?
Přemysl Rut: Já jsem asi nespravedlivý a zcela jistě poznamenaný zážitkem z mládí, z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nedovedu zapomenout, jak se tehdy v mé generaci začala měnit atmosféra. Jak moji vrstevníci pod různými praktickými záminkami každý den zmenšovali prostor, který jsme měli k životu. Že ho nakonec zůstalo tak málo, to nezpůsobila okupační vojska ani ústřední výbor strany. Takovou moc žádná vláda nemá. Může se zbavit svých politických nepřátel, svých rivalů, ale se svými skutečnými nepřáteli, s těmi, kteří nepřijmou její mocenský řád, její hodnotový žebřík služebních postupů a kariér, nesvede žádný režim vůbec nic. Tím hroznější bylo sledovat, kolik lidí je ochotno ten systém spoluvytvářet, doplňovat jeho "členskou základnu", účastnit se jeho rituálů a dávat se jím odměňovat. Vzduch tady nezkazil žádný Husák, Bilak nebo jiný protagonista politických anekdot, zkazila si ho generace, s kterou jsem chodil do školy, když ochotně zalidnila všechny instituce, které pro ni režim připravil, a přijala výhody, které jí nabídl. Dodnes poznám ten typ fyziognomie, tu tvář formovanou normalizací. Přijdu na úřad, vstoupím do kanceláře - ano, sedí tam, je to ona. Začínám chápat, že už ji nepřežiju.
(více tady)
 |
| Karel Šiktanc |
Petr Hruška s Karlem Šiktancem
Petr Hruška: Já jsem pořád přesvědčen, že pro kteroukoliv dobu platí, že se vlastně nejvíc její charakter pozná podle toho, jak se umějí lidé chovat právě k těm věcem, které nejsou v jejich „hospodářské moci", které nejsou schopny běžného provozu, které úplně neřídíme. Které jsou tak trochu tajemné, které možná dokonce ani neznáme - neboť i k těmhle věcem se můžeme chovat různým způsobem. Můžeme je zakazovat, pomíjet, dělat, že nejsou nebo že nejsou důležité, můžeme se jim posmívat, ovšem můžeme si z nich taky udělat předmět adorace, můžeme je přeceňovat, vzývat, využívat k propagandě... Nebo jim můžeme klidně a tiše přiznávat jejich nenahraditelnou roli, s níž vytvářejí jakousi důležitou „příčetnost" společnosti, její duševní sílu, která se nakonec promítne do všeho... A tuto roli pak bez velkého halasu přirozeně podporovat, protože se tady rozhoduje přece o naší vlastní síle.
Karel Šiktanc: Ono se taky může ukázat, že společnost se bude ocitat ve stále hlubších depresích, zmatcích a nespokojenostech, že ústavy pro duševně nemocné se budou přeplňovat, počet sebevražd bude narůstat - jasný vzkaz: ti lidé něco potřebují, a neví se co. Samozřejmě neříkám, že potřebují zrovna poezii, ale i ona přece mezi jiným patří k těm „jiným oblastem", co jsou schopny životu dodávat jakýsi jiný lidský rozměr a prostor, kterého je vždycky tolik třeba...
Petr Hruška: Prostor, ve kterém by člověk mohl třeba i tápat... Neboť jestli dneska něco nesmíš, tak tápat. Příkazem doby je být si jistý, být suverénní frajer, jinak proděláš boty, kalhoty, své společenské postavení...
Karel Šiktanc: Musíš říkat, že jsi úplně zdravý, že se ti žije výborně, že jsi v neustálé fajnové kondici....
Petr Hruška: Že jsi ještě mladší než vypadáš, že víš, co s životem, že máš na všechno nejméně dva úspěšné projekty, jinak nemáš šanci nikde se prosadit... Čili nikde nemáš dovoleno tápání, pochyby a nejistotu. Nabízelo by se, že oblast kultury by mohla být právě tím prostorem, ve kterém můžeš úlevně přešlápnout, přiznat si, že hergot pořád „nic nevím", že jsem třeba v úzkosti, že se o mne možná dokonce pokouší zoufalství. Tohle už dneska říci vůbec nesmíš, abys nebyl ihned odstaven jako nepoužitelný. A nejenže to nesmíš říci, všude okolo se ti skoro jako příkaz ukazuje přesně ten sebevědomý a dravý svět, který se ti snaží namluvit, že ti všichni okolo jsou si taky docela jistí sebou a vším, že taky ví, jak na to, že jsou šťastní a schopní jako ty... Všude se na tebe tlemí sebejistota, politici všichni všechno umí, v reklamách se na tebe cení jen bílé, zdravé zuby, firma, pro kterou děláš, chce, abys působil hlavně sebevědomě, ostatně ani konkurz do té firmy nevyhraješ, pokud nepřijdeš a neřekneš: já vám to tady celé „zabgrejtuju" během jednoho měsíce, to budete koukat...
A přitom ta lidská nejistota, to lidské tápání nutně musí najít nějaký svůj prostor, ve kterém to bude moct nějak žít, dýchat, protože to k nám patří, protože nejsme žádní bezezbytkoví frajeři a manažeři svých životů. Kultura, umění, literatura by nám snad mohla nabízet ten prostor.
Karel Šiktanc: Byly doby, kdy člověk nesměl být smutný a ztrápený, protože ideologický model společnosti to nedovoloval. Nyní, z úplně jiných důvodů, by to zase nikdo neměl vidět, že jsi zrovna v trablech. Jinak ohrožuješ svou vizáž úspěšného člověka, svou kariéru, své výnosy, veškeré možnosti, které se ti na tomto světě nabízejí.
A to ještě nehovoříme o tom, že taková ta vnitřní nespokojenost lidí nemusí plynout vždy jenom z toho, že nemají prachy a materiální zabezpečení, zdraví a dostatečnou prestiž. Ta může plynout z věcí, o kterých lidé přesně ani nevědí, co to vlastně je. Nemají to vůbec nazvané, nerozumí tomu, jenom je to tíží a hledají pro to teprve jméno, chodí k léčitelům a podobně ve snaze uvěřit v něco... A ten kumšt by snad mohl být něčím, co k nim může v takové chvíli podstatně promluvit.
(více tady)
Takže tak. A kdyby na vás padla chmura, tady posílám své dvě největší prázdninové radosti. Račte nahlédnout zde a zde. Pěkné léto!
Karel Šiktanc: Musíš říkat, že jsi úplně zdravý, že se ti žije výborně, že jsi v neustálé fajnové kondici....
Petr Hruška: Že jsi ještě mladší než vypadáš, že víš, co s životem, že máš na všechno nejméně dva úspěšné projekty, jinak nemáš šanci nikde se prosadit... Čili nikde nemáš dovoleno tápání, pochyby a nejistotu. Nabízelo by se, že oblast kultury by mohla být právě tím prostorem, ve kterém můžeš úlevně přešlápnout, přiznat si, že hergot pořád „nic nevím", že jsem třeba v úzkosti, že se o mne možná dokonce pokouší zoufalství. Tohle už dneska říci vůbec nesmíš, abys nebyl ihned odstaven jako nepoužitelný. A nejenže to nesmíš říci, všude okolo se ti skoro jako příkaz ukazuje přesně ten sebevědomý a dravý svět, který se ti snaží namluvit, že ti všichni okolo jsou si taky docela jistí sebou a vším, že taky ví, jak na to, že jsou šťastní a schopní jako ty... Všude se na tebe tlemí sebejistota, politici všichni všechno umí, v reklamách se na tebe cení jen bílé, zdravé zuby, firma, pro kterou děláš, chce, abys působil hlavně sebevědomě, ostatně ani konkurz do té firmy nevyhraješ, pokud nepřijdeš a neřekneš: já vám to tady celé „zabgrejtuju" během jednoho měsíce, to budete koukat...
A přitom ta lidská nejistota, to lidské tápání nutně musí najít nějaký svůj prostor, ve kterém to bude moct nějak žít, dýchat, protože to k nám patří, protože nejsme žádní bezezbytkoví frajeři a manažeři svých životů. Kultura, umění, literatura by nám snad mohla nabízet ten prostor.
Karel Šiktanc: Byly doby, kdy člověk nesměl být smutný a ztrápený, protože ideologický model společnosti to nedovoloval. Nyní, z úplně jiných důvodů, by to zase nikdo neměl vidět, že jsi zrovna v trablech. Jinak ohrožuješ svou vizáž úspěšného člověka, svou kariéru, své výnosy, veškeré možnosti, které se ti na tomto světě nabízejí.
A to ještě nehovoříme o tom, že taková ta vnitřní nespokojenost lidí nemusí plynout vždy jenom z toho, že nemají prachy a materiální zabezpečení, zdraví a dostatečnou prestiž. Ta může plynout z věcí, o kterých lidé přesně ani nevědí, co to vlastně je. Nemají to vůbec nazvané, nerozumí tomu, jenom je to tíží a hledají pro to teprve jméno, chodí k léčitelům a podobně ve snaze uvěřit v něco... A ten kumšt by snad mohl být něčím, co k nim může v takové chvíli podstatně promluvit.
(více tady)
 |
| Petr Hruška |
Takže tak. A kdyby na vás padla chmura, tady posílám své dvě největší prázdninové radosti. Račte nahlédnout zde a zde. Pěkné léto!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
About Me
- Jan Šotkovský
- Jan Šotkovský (30) - narozen v Havířově, absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví a autor čerstvě dopsané disertace tamtéž. Dramaturg BURANTEATRu a Městského divadla Brno, manžel, příležitostný kuchař, disko- a vinylofil, estét. Má rád divadlo. Vážně.
0 komentářů:
Okomentovat