Šotkův blog - moudra z dramaturgické kuchyně

Kdybych někdy sestavoval Učebnici české divadelní kritiky pro začátečníky, kritika Vladimíra Justa na Léblova Racka (s razantním názvem Chudák Anton Pavlovič!, pro zájemce k nahlédnutí zde) by tam nechyběla. Ne pro okázalé znázornění toho, jak se může kritik minout s určitou poetikou – to je úplně normální, rozhodně bych si netroufal ani s odstupem času tvrdit, že se Just „mýlil“, takové pojmy do umělecké kritiky podle mě nepatří. Dvě věci mě však na jeho textu stále fascinují.

Za prvé neadekvátnost prostředků – s teoretickou výzbrojí od Arendtové na Finkielkrauta (málokdy se staré dobré "s kanónem na vrabce" hodí jako zde) se tady potírá jediná inscenace, jakoby jí právě začal rozpad tradičních kulturních hodnot, jakoby démon postmoderny hrozil otřást vším, v co jsme doposud věřili: kdyby Postmanovo Ubavit se k smrti bylo už přeloženo, určitě by z něj Just také nějaký úderný pasus zacitoval. Psi se bránia útokom, chce se dodat.

Za druhé je z něj čitelné riziko, které je mnohem méně nápadné – ošidnost toho, že to kritikovi takzvaně „píše“. Just je zručný stylista, jeho psaní má tah a šťávu, nachází úderná přirovnání, umí vtáhnout čtenáře do své věci, polemicky vyhrotit problém. Ve službách přímočarého útoku jsou to však všechno danajské dary – než je problém prozkoumán, je efektně nastoleno jednoznačné řešení, schopnost dramatizovat otázku zesiluje černobílost předkládané odpovědi. Justův efektní výběr citátů mi připomněl jinou větu klasika: „Dokázat se dá všechno, vyjdeme-li z vhodných předpokladů. Avšak uvážit lze jen nemnohé.“ (Martin Heidegger)

Jen pro pořádek – nepíšu o skoro dvacet let staré kritice proto, že si myslím, že jde o text nějak extrémně ne-normální. Problémy, které se na ni dají takřka ukázkově demonstrovat, jsou povahy značně rozšířené. A ono kriticko-prorocké gesto, které jasně odděluje dobré a špatné a razantně nastoluje „opravdový“ žebříček hodnot, často vypadá jako znak skutečného kritika a říkává se mu „šaldovské“ (v Čechách). Takže na rovinu – když mi bylo patnáct, toužil jsem tajně být divadelním kritikem. Vladimír Just byl pro mě vzorem ideálního kritika a provozování tohoto řemesla bez oné nekompromisní razance mi přišlo jaksi nedostatečné. Nevím, co se změnilo víc – doba, já, kritika, Just? – ale mám pocit, že razance v soudech je čím dál více a mně imponuje čím dál méně. Ale možná je to jenom můj problém, co já vím?

P.S.

Pro korekci předchozího: myslím si, že dnes by se v teatrologických kruzích jevil podobný text na hranici přijatelnosti. Ne pro ostrý odsudek, ale pro takřka ideologické odmítání určité interpretace klasického textu: na to, že se z režijního nakládání s klasikou stala „hra bez pravidel“, jsme si už vcelku všichni zvykli (tedy divadelníci, diváci moc ne, ale to je jiná kapitola). Zlatá devadesátá?