29. 12. 2013

Silvestrovské poselství – o kritice a divadelnících stokrát znova a ještě jednou



Nějakou dobu jsem se snažil následující text pojmout jako souvislý manifest na téma „Co od té kritiky vlastně chceme“. Nakonec jsem to nedokázal, nabízím tedy jen hrst nesouvislých, nijak původních postřehů, k nimž mě inspirovaly některé zdejší metakritické diskuse.

1) Ano, bonmot Milana Lasici „My herci vítáme každou kritiku – pokud je pozitivní“ je nadsazený jen velmi málo, v tomto smyslu si netřeba nic zastírat. Není na druhou stranu pravda, že je chvála jako chvála – jsou kritická ústa, která i když zapějí vyslovený paján, tak se tím soudný divadelník kolegům nechlubí. Na druhou stranu – i ty nejhloupěji napsané kladné kritiky čtou diváci, dramaturgové stagion a především rodiče a zapamatují si z nich pouze to, že byly kladné, nikoli to, kdo a jak špatně je napsal.
2) Pokud vás kritika má někam „posunout“, bude to takřka výhradně kritika od někoho, kdo vás má rád a líbí se mu divadlo, jaké děláte. Jednak kvůli známému psychologickému efektu, že pokud máme přijmout výhrady, musí být v pochvalném obalu, především však proto, že teprve pokud jde kritikovi v divadle plus minus o totéž, co vám, pak vás může smysluplně upozornit na to, že se vám nedaří dosáhnout toho, oč usilujete.
3) Pokud se někomu výrazně nelíbí divadlo, které děláte, nezbývá než pokývat a jít dál. (Nebo kritika poprosit, aby o vás dál nepsal – na druhé straně chápu argument, že nelze psát jen o tvůrcích, jejichž tvorba je kritikovi apriori sympatická.) Mé nejhorší zážitky s kritikou nejsou z negativních „poprav“, ale z oněch „svátků nedorozumění“, z (slovy Michala Viewegha) „recenzí cukrárny z pera diabetiček“. Třeba když recenze čisté frašky skončí větou, že jde o „inscenaci, při níž se divák všech věkových kategorií pobaví, avšak hlouběji zasažen nebude“. (Zdroj si jistě skrzevá Google dohledáte sami.)
4) Jak ovšem jsem zachytil v jedné FB diskusi a hluboce s tím souhlasím: „Jestli někdo stojí o tu správnou kritiku, která ho posune a já nevím co, tak ta se odehrává ve 2.00 po premiéře v baru. to je ta chvíle, kdy se ti nejlepší kamarád od divadla odhodlá říct pravdu, s vědomím, že bude do rána zapomenuta.“ (Lenka Kolihová Havlíková)
5) A do třetice o té „posouvací“ kritice – nejvíc člověka posune kritika, která se týká práce někoho jiného. U ní totiž není dotčen, uražen, necítí okamžitě potřebu se hájit, nehledá za věcí osobní motivace (trochu více o tom zde).
6) Divadelník tady není pro kritika, ale pro platícího diváka (to je to nejpodstatnější, co jsem si odnesl z četby Mametova Divadla – nevěř těm, kteří si nezaplatili, nedej jim bezplatně právo ti radit nebo si přinejmenším uvědom, že se na všechno dívají z podstaty jinak než „běžní diváci“). Kritik tady není pro divadelníka, ale pro platícího čtenáře. V zájmu jeho času a peněz se mu (teď nemluvím o tzv. odborných periodicích) snaží návštěvu té či oné inscenace doporučit či rozmluvit. Přesto divadelník stále prahne po uznání těch, kteří si nekoupili lístky, a kritik doufá, že jeho recenze divadelníka tak či onak ovlivní a že bude jeho připomínkám naslouchat. Z tohoto základního nedorozumění pramení ve vztahu divadelníka a kritika většina ostatních.
7) Marná sláva, setrvalá kritická přízeň může divadelníka „rozmazlit“ a „zkazit“, setrvalá nepřízeň ho může zdeptat. Nejde jen o „křehkou psychiku“ tvůrců, ale i o to, že úspěch plodí sebedůvěru a bez ní člověk některých věcí v divadle prostě nedosáhne, úspěch plodí i důvěru spolupracovníků a bez ní člověk některých věcí v divadle prostě nedosáhne. Jistě, kdo předkládá svou práci veřejnosti, musí počítat s tím, že bude veřejně posuzována. Vážně si ale myslím, že slova se mají vážit a má se rozlišovat, kdy jde o zásadní selhání, ať řemeslné či etické, a kdy o omyl, který je běžnou součástí práce.
8) Sami jsme ovšem mnohem přísnějšími kritiky práce kolegů než jsou kritici, o to více, že jsme zaujatí pro svůj způsob. A ano, chceme, aby se naše práce pojednávala s úctou, respektem a pochopením, ale když kritik dostatečně „neodpálí“ práci kolegy, která si to podle nás zaslouží, bereme to jako nespravedlnost. A ano, i těm recenzentům, na které neustále nadáváme, leckdy věříme, když píší o inscenacích, které jsme neviděli.
9) Co mi v české kritice chybí?
Více přemýšlení v kontextech: společenských, zahraničních, jiných umění. Z každého druhu umění znám v Čechách pár kritiků, které rád čtu, i když neznám důvěrně objekt jejich psaní, protože se vždycky dozvím „něco přesahového“. Nejsem si jistý, kolik českých divadelních kritiků bych pravidelně četl, nebýt z oboru.
Důraz na detailní analýzu, schopnost popsat konkrétně režisérův styl i herecký výkon. Kdyby někdo hutně popsal, v čem se liší Špinarův styl od Mikuláška, Fričův od Pácla a doložil to konkrétních režijních řešení, dost by mi to pomohlo ve vlastním uvažování o vlastní práci.
Chybí mi „větší práce“ – důkladnější analýzy, malé monografie režisérů a herců, snaha analyzovat pětiletky či desetiletky konkrétních divadel jinde než v knihách, které sama divadla vydají. Zkušenost z větších formátů má pozitivní vliv i na ty menší, klišé a nepřesné zacházení s pojmy, které se snese v glose či recenzi, se na větší ploše obnaží.

Místo závěru s výhledem do budoucnosti bych rád tento text věnoval nejmenovanému českému režisérovi, který mě kdysi potkal, optal se, co dělám a jízlivě poznamenal, že o mé poslední práci nečetl v Divadelních novinách nic pěkného. Řekl jsem mu, že podle mě v té recenzi bylo pár evidentních nesmyslů a občas jsem měl pocit, že její autor byl na jiné inscenaci. Poplácal mě po ramenou a řekl mi, ať na to myslím vždycky, když budu číst něco špatného o práci kolegů. Dal mi tím lekci na celý život.

1 komentářů:

Unknown řekl(a)...

Dobrý den, príma článek. Mám otázku: Kteří čeští divadelní kritici Vám stojí za zmínku a proč? Díky! Jarka Šimáková

Okomentovat

About Me

Moje fotka
Jan Šotkovský
Jan Šotkovský (30) - narozen v Havířově, absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví a autor čerstvě dopsané disertace tamtéž. Dramaturg BURANTEATRu a Městského divadla Brno, manžel, příležitostný kuchař, disko- a vinylofil, estét. Má rád divadlo. Vážně.
Zobrazit celý můj profil

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.